Cesta do minulosti

Dodávka zastavila po více než dvouhodinové okružní jízdě Lichtenbergem. Zadržený se krčí v úzké tmavé oplechované kobce bez oken. Sotva sedí. Na miniaturní koženkové sedátko v rohu je těžké se vůbec vejít. Pomalu se otevírají úzká dvířka a v mžiku je celá komora vozu zalitá silným bílým světlem. "Aussteigen," velí zostra policista v šedozelené uniformě. Vystrašený a dezorientovaný člověk se pomalu sune z korby a do očí ho bodá ostré světlo zářivek. Než si však stačí uvědomit kde se nachází, už jej vedou labyrintem chodeb k výslechové místnosti. Ve vzduchu je cítit typický gumový odér východněmeckého linolea. Šedé stěny a ostré zářivkové světlo navozují pocit strachu a stísněnosti.

V dálce jsou slyšet kroky. Náhle se rozsvítí červené světlo a rozezní alarm. "Halt! Gesicht zur Wand." Zadržený stojí a poslušně obrací obličej ke zdi. Když se kroky začnou vzdalovat, pokračují oba dál v cestě. Konečně se zastavují na konci chodby u bílých dveří a zadržený vchází.

Místnost je zařízena velice stroze. Na stěnách jsou nalepené jednoduché tapety, před oknem visí zašedlé závěsy a u zdi stojí velké skříně s šanony. Za mohutným dřevěným stolem sedí již připravený důstojník státní bezpečnosti. K jeho stolu je připojený ještě jeden menší se dvěma židlemi. Zadrženého však voják usazuje na malou stoličku až v rohu místnosti.

Odteď už není Hans, Jürgen nebo Paul. Nyní je jen pouhé číslo. Číslem bude oslovovaný během výslechu, během doprovodu do koupelny, během návštěvy lékaře a nakonec i během požadavku na podpis spolupráce. Vše je zde do nejmenších detailů inscenováno tak, aby se vyslýchaní cítili co nejvíc v podřízené pozici.  

Vítejte ve vězení NDR.

Pevnost zla

Více než čtyřicet let bylo vězení Hohenschönhausen oficiálně  jen bílou plochou na mapě. Dokonce ani obyvatelé v blízkém okolí nevěděli o skutečném poslání tohoto domu hrůzy. Zvenčí se tvářilo jen jako další vojenské zařízení obklopené panelovou zástavbou. Že se ale v této části města odehrává něco utajovaného, nechávala tušit zvláštní uzavřená zóna, tzv. Sperrbezirk. Vstupovat do ní mohli jen zaměstnanci ministerstva pro státní bezpečnost a běžní občané se jí vyhýbali obloukem.

Důležitou roli hrálo utajení. Vězni byli přiváženi nenápadnými vozidly, které se maskovaly jako obsluha běžných činností. Dodávky před příjezdem do vězení měly za úkol kroužit městem, než s dokonale dezorientovaným zadrženým projely vstupní bránu. Zmatení byla oblíbená metoda vyšetřovatelů, jak si podmanit a zlomit zadrženého. I obyčejný převoz k vězeňskému lékaři, který mimochodem sídlil v jedné z budov areálu, obnášel několikahodinovou projížďku městem. Po jízdě plné zatáček a kroužení dodávka po pár hodinách opět vklouzla do brány vězení, aniž by to vězeň tušil. Celé divadlo mělo jediný cíl. Vyvolat dojem, že lékařská pomoc je daleko a odradit tak od různých protestních a sebepoškozujících aktivit.

Fungování celé věznice bylo propracované do nejmenších detailů. Od nouzového alarmu, kterým bylo lanko na stěně s uzavřeným elektrickým obvodem, až po způsob průchodu chodbami v celém areálu. Za žádných okolností se nesmělo stát, že se na chodbách setkali dva vězni. Proto v místech křížení fungovaly jednoduché semafory, které signalizovaly pohyb. Při průchodu jednoho vězně musel být druhý otočený čelem ke zdi, čímž bylo zamezeno případnému kontaktu.

Palác slz

Nádražní hodiny ve stanici Friedrichstrasse odbíjí desátou večerní. Celý Berlín je již zahalený do tmy a z nebe se snáší první vločky na hloučky lidí, kteří nervózně přešlapují před odbavovací budovou. Do konce lhůty pro pobyt ve východním Berlíně zbývají ještě dvě hodiny, přicházejí však další a další. Nikdo nechce zmeškat poslední vlak. Holger to moc dobře ví, ostatně přechod Friedrichstrasse využil mockrát. Jezdí pravidelně za svojí rodinou do Karlshorstu.

U vchodu do budovy postává skupinka příslušníků Volkspolizei v baloňácích a s přísným výrazem v obličeji provádí první selekci. Poslední šance rozloučit se na dlouhou dobu se svojí rodinu. Celé místo má ponurou atmosféru a vzduch je nasáklý smutkem, vztekem, zoufalstvím i strachem. Dál do budovy smí jen cestující s platným jízdním a hlavně cestovním dokladem.

Holger se nechává unášet davem cestujících a sestupuje po schodech ke dvěma dlouhým dřevěným stolkům. Celníci zevrubně prochází všechny kufry. Prohlíží každou knihu i časopis a odškrtávají položky v celní deklaraci. Na závěr celé procedury evidují zbylé východoněmecké marky. Všichni cestující tak potupně prohledávají kapsy a vytahují zbylé drobné. Ty budou odevzdány během pasové kontroly a uloženy ve státní bance až do další návštěvy.

Za celní kontrolou se řada rozděluje do několika front vedoucích k umakartovým budkám. Lidé jsou rozřazeni dle země původu. Zvlášť východní Němci, západní Berlíňané, vlastní frontu mají i občané Spolkové republiky společně s cestujícími z ostatních zemí. Holger se staví do fronty vedoucí ke kabince označené Berlin (West). Západní Berlín je totiž z pohledu NDR brán jako “zvláštní entita” a dle východoněmecké logiky nepatří do Spolkové republiky.

Po signálu vstupuje Holger do úzkého průchodu v budce a podává svůj pas tenkou štěrbinou mezi prosklenou přepážkou a pultem. Zde má policista své skryté království. Úhledně srovnané plato s razítky, polštářek s inkoustem, zářivku, telefon a nouzové tlačítko. Pasovou kontrolu zajišťuje pohraniční stráž. Soudruzi proškolení v antropometrii, rozpoznávání padělaných dokumentů i psychologii.

Akurátní policista důkladně kontroluje, zda údaje na Zählkarte sedí s těmi v pase. Provádí identifikaci podle tělesných znaků, pohledem zkoumá oči, uši, ústa i nos. Pohmatem kontroluje stránky v pasu, pod zářivkou prohlíží vodoznaky a další bezpečnostní prvky. Zbývá ještě pár kontrolních otázek, odevzdat peníze a poslední projev východoněmecké arogance moci je u konce. Už zbývá jen projít mohutnými skleněnými dveřmi s širokým kovovým modrým rámem a nápisem Ausreise. Svobodný svět otevírá Holgerovi opět svou náruč.

Stát dělníků, rolníků a vyděračů

Palác slz byl posledním místem rozloučení při cestě na západ. Sbohem si zde říkaly německé rodiny rozdělené Berlínskou zdí, se svým domovem se zde naposledy loučili vysídlenci, kterým režim umožnil vystěhování na západ a procházeli tudy i různí obchodníci nebo agenti.  

Přechod ve stanici Friedrichstrasse byl také příležitostí. Příležitostí pro všechny, kteří uvažovali o útěku ze země, ale nechtěli riskovat překonání minového pole, ostnatých drátů a betonové zdi železné opony. I přesto, že stanice byla velice dobře chráněná, povedlo se zde uprchnout asi pěti tisícům lidí.

Potřeba neustále vyvažovat neutěšenou ekonomickou situaci byla důvodem, proč se NDR stala výběrčím desátků na svých hranicích. Každý západní Němec byl nucen při svých cestách do NDR podporovat stát dělníků a rolníků nedobrovolnými příspěvky. V nereálném kurzu jedna ku jedné s minimální částkou 25 DM byl každý povinen vyměnit své západní valuty za východoněmeckou marku. Jen na nádraží Friedrichstrasse si tak SED přišla až na 40 milionů DM výpalného za jediný rok.

Vedle peněženek lákaly soudruhy také osobní věci. Touha po zakázané literatuře, filmech, módě a hudbě byla silná. Proto se celníci při vjezdu do NDR zajímali hlavně o knihy, hudební nosiče a západní časopisy. Během výjezdu se naopak snažili zachytit osobní dokumenty jako vysvědčení nebo rodné listy, které značily pokus o útěk.  

Kde zažít dobu studené války na vlastní kůži

Vězení Hohenschönhausen - jako průvodci zde působí někteří bývalí vězni. Větší skupiny si mohou objednat prohlídku i v češtině. 

Bývalé sídlo Ministerstva pro státní bezpečnost - příležitost zblízka poznat metody i techniku, kterou používala Státní bezpečnost.

Palác slz - místo posledního rozloučení na nádraží Friedrichstrasse před cestou zpět na západ.

Letiště Tempelhof - záchrana pro celý Západní Berlín v době zásobovací krize. Letadla "leteckého mostu" přistávala a vzlétala v 90-vteřinovém taktu.

Teufelsberg - v době studené války zde byly umístěné uši amerických výzvědných služeb.

Berlínské podsvětí - podzemní útěky z východního Berlína na vlastní kůži.

Památník na Bernauer Strasse - bývalé hraniční pásmo přímo uprostřed města.  

Checkpoint Bravo - bývalý hraniční přechod Drewitz-Dreilinden. 

DDR Hotel Ostel - stylové nocování v pokojíčku z dob NDR ("ten pach NDR mají snad ve spreji a každý den ho doplňují")

A žádná cesta do minulosti NDR nemůže být kompletní bez procházky po Stalinallee (dnes Karl-Marx-Allee). Ač se po ní dnes prohánějí Mercedesy a ve výlohách se bliští luxusní zboží, socialistický realismus z tváře města smazat prostě nejde. Vysoké okachličkované paneláky a stalinistické mramorové paláce postavené podél několikaproudého bulváru vyvolávají bezvýznamnost člověka.

Mezi turistické klasiky patří navíc Checkpoint Charlie, DDR Museum nebo East Side Gallery.