Teherán, Írán — Mnoho lidí má Írán za uzavřenou zemi s přísným náboženským režimem. Zvenčí se to tak může zdát. Pronikne-li však člověk dovnitř, otevírá se svět skrytý pod pokličkou. Jednou z cest, jak se dostat mezi běžné Íránce a poznat jejich všední a skutečný život, je couchsurfing. Pro tamější lidi je to často jediná příležitost, jak se dostat do styku s někým ze západu a otevřeně si popovídat.

Vycestovat pro ně totiž není vždy jednoduché. Každý Íránec smí požádat o cestovní pas až poté, kdy si odslouží povinné dva roky vojenské služby. U žen je dokonce pro cestu do zahraničí nezbytné písemné svolení otce. Tím však peripetie nekončí. Islámská republika má s většinou zemí vízový styk, čímž se cestování ještě více komplikuje. A v neposlední řadě rozhodují také peníze, kterých většinou na zahraniční cestu není dost.

Na gauči v Teheránu

Projíždíme severním Teheránem ve staré saipě a Masúd popisuje své město. "Na severu kolem Šemiranu a Tadžríše žije teheránská smetánka," ukazuje rukou směrem k horám. Projíždíme kolem moderních výškových budov a na silnicích vystřídaly staré saipy o něco novější peugeoty. "Čím jedeš jižněji, tím budeš potkávat chudší lidi," pokračuje. Podobné je to i se západem a východem. "Zatímco na západě žijí lidé spíše mladí, moderní a otevření, na východě naopak narazíš na tradiční rodiny."

Večer připravuje Masúd íránské jídlo dizi a naplno pouští svoji oblíbenou muziku. Dříve hrál v kapele, ale protože jeho druh hudby nebyl v souladu s názory režimu, začal se věnovat hlavně studiu a práci. Živí se jako architekt, ale zatím to s jeho platem není žádná sláva. "Vyžít musím v přepočtu s 500 americkými dolary měsíčně. Sotva zaplatím nájem a další výdaje. Proto mám ještě jedno zaměstnání," říká a přikusuje chlebovou placku. V podobné situaci je mnoho mladých Íránců v Teheránu. Ve svých rodných městech, kde je život sice levnější, by však těžko sháněli dobře placené zaměstnání. Proto se stěhují za prací do hlavního města i za cenu vysokých životních nákladů.

Je vůbec couchsurfing legální?

Někteří cizinci tvrdí, že je provozování couchsurfingu v zemi nelegální. Mnoho lidí je však přesvědčeno, že ubytovávání cizinců probíhá v souladu se zákony. "Vláda by přeci aktivitu zakázala podobně jako třeba Facebook," říká mi mnoho místních. Stoprocentně jistý si ale není nikdo. Sám Masúd tvrdí, že Íránci samozřejmě mohou ve svých domácnostech přijímat zahraniční hosty. "Pohostinnost a pomoc lidem na cestách patří k perské kultuře stejně neoddělitelně jako dobrý čaj," říká s úsměvem. Cizinci však mají povinnost registrovat se u místní policie do 24 hodin, pokud nebylí v hotelu, který registraci sám provede. Já osobně jsem se však nikdy nikde nezapisoval, ani se tajně neplížil kolem zdí pro případ, že by mě některý ze sousedů zpozoroval. Naopak. Vždy jsem zdvořile a nahlas pozdravil: "Salam," načež se dostalo vřelého úsměvu mně i mému hostiteli.

Couchsurfing: Jak získat nové přátele po celém světě

přejít na článek

S Arašem na pi(vo)zzu

Třetí den navečer si domlouvám setkání s couchsurferem Arašem a jeho přáteli. Ideální příležitost proniknout do skrývaného života Íránců. Je to neuvěřitelné, ale tato přísně nábožensky založená země má jedno veřejné tajemství – alkohol. Ten se ovšem neshání snadno a při opakovaném přistižení hrozí až trest smrti. Jenže zakázané ovoce chutná vždy nejlépe. "Hodně mladých lidí tady zná nějakého dodavatele," říká Araš. Ale sehnat alkohol není vůbec levné. Láhev vodky na černém trhu stojí přes 40 USD a za tequillu byste dali skoro dvojnásobek. 

Alkohol se nejčastěji pašuje z iráckého Kurdistánu nebo Turecka. Někdy jej však také tajně pálí lidé přímo v Íránu. Pro server France24 popsal postup Dara, který provozuje domácí palírnu: "Doma vyrábíme arak z rozinek. Ty nasypeme to tlakového hrnce. Z hrnce odvádíme páru do kádě se studenou vodou, kde se z páry stává alkohol." Domácí výroba jednoho litru 50% ethanolu tak vyjde na pouhé 4 americké dolary. Vzhledem k tomu, že byste v Íránu hledali noční klub, diskotéku nebo bar těžko, konzumují Íránci alkohol převážně doma za zavřenými dveřmi.

Zahalování muslimských žen – hidžáb, burka, nikáb, čádor, abája

přejít na článek

V jednom případě je však alkohol povolený z nejvyšších míst. Křesťanští Arméni jej vyrábět smí legálně, ovšem jen pro náboženské účely. Že v Íránu teče alkohol proudem ukazují i statistiky. V roce 2010 dosahovala podle WHO roční průměrná spotřeba 1 litru čistého alkoholu na osobu. Což Írán řadí na první místo v konzumaci alkoholu mezi muslimskými zeměmi se zákazem pití. Skutečné číslo však může být ještě vyšší.

Potemnělým Teheránem se vracíme domů. Já balím krosnu na další putování Íránem a Araš mezitím píše své přítelkyni, která studuje v zahraničí. Bohužel komunikují jen takto na dálku. Araš za ní chtěl vyrazit na návštěvu již několikrát. Jenže ani přes opakovanou žádost turistické vízum nezískal.

Jména v článku byla změněna.