Při tomto rozlišení obrazovky se nacházíte v omezeném režimu stránek, kliknutím přejdete na mobilní verzi.

Za zdí slyším lidské hlasy. Jsou to Židé, kteří se přišli pomodlit do Rácheliny hrobky. Za zdí slyším lidské hlasy. Jsou to Židé, kteří se přišli pomodlit do Rácheliny hrobky.

Půjdem spolu do Betléma...přes checkpoint

Palestinský “servís” sjíždí po Ramallah šaríja do vesničky Kafr Aqab. Za ní stojí už jen 4 metry vysoká betonová zeď, ostnaté dráty, světlomety, strážní věže a checkpoint Kalandia. Z bezpečnostní bariéry, jak zeď nazývají Izraelci, na nás shlíží obrovské graffiti Jásira Arafata.

Starý Palestinec v černobílé kufíji sedí na betonovém zátarasu opřený o svou hůlku, kouří a pozoruje davy lidí, které chrlí autobusy před checkpointem. Destiletí kluci se proplétají mezi auty a snaží se řidičům prodat ubrousky nebo vodu. Je to depresivní místo plné arogance a nesnášenlivosti.

Velkými kovovými točitými mřížemi vstupuji do kontrolního prostoru. Pokládám svůj batoh na pás rentgenu a stavím se do řady. Zpoza neprůstřelného skla štěká sotva dvacetiletá vojačka povely na frustrované Palestince, kteří by věkem mohli být jejími prarodiči. Ti nejčastěji reagují s odporem a opovržením. Každou chvíli se opakují nenávistné slovní výměny, které nemají vítěze.

Na barvě záleží

Pro některé Palestince jsou checkpointy nedosažitelným snem, pro jiné nenáviděná nutnost a některým slouží jako vstupní brána za obživou. Barva dokladu rozhoduje o tom, zda se dostanou přes kontrolní stanoviště (někdy i se zelenými dostávají povolení). Mnoho z nich se tak třeba nikdy nepodívá do mešity Al Aksá v arabské části Jeruzaléma, která patří mezi tři nejsvatější místa muslimské víry.

Mohamed, nadšený couchsurfer a učitel, se kterým jsem se vydal do uprchlického tábora Al Amari, mi ze svého pohledu vysvětlil, jak přesně doklady fungují: “Modré karty vlastní izraelští Arabové a obyvatelé východního Jeruzaléma. Ti mohou cestovat po celém území Izraele včetně okupovaných území. Palestinci ze Zelenými kartami se smí pohybovat pouze po Západním břehu.

Jedním dechem ale dodává, že ne všude. V Předjordánsku Židé vybudovali pod ochranou Izraele mnoho osad, ke kterým se Palestinec se zelenou kartou bez zvláštního povolení nesmí ani přiblížit. “Dokonce některé ze silnic vedoucí Západním břehem smí využívat pouze Izraelci, a my musíme zajíždět několik desítek kilometrů,” upozorňuje.

Celý Západní břeh je rozdělený do tří oblastí pojmenovaných A, B nebo C. V každé ze zón mají Palestinci jinou míru autonomie. Oblast A je pod plnou civilní i bezpečnostní kontrolou Palestinské samosprávy. Izraelci mají vstup do této zóny zakázaný. Zóna B podléhá palestinské civilní správě. O zajištění bezpečnosti se však dělí s izraelskou armádou. A zóna C je plně okupovaná Izraelci.

Mohamed mi na mapě ukazuje, jak nejrychleji by se Palestinec se Zelenou kartou dostal z Ramalláhu do Hebronu. Jenže o rychlosti se vůbec nedá hovořit. Prstem kličkuje po malých silničkách, vyhýbá se nejen velkému Jeruzalému, ale i malým izraelským osadám na okupovaném území. Nejpřímější cesta sice vede přes dva checkpointy, Jeruzalém a Betlém dál na jih. Jenže to si mohu dovolit jen já jako cizinec, nebo místní s Modrou kartou.

Máš nějaký zážitek z checkpointu přímo ty?” vyzvídám u Mohameda. Ten pátrá v paměti, usměje se a ironicky prohodí: “Jednou se na checkpointu udělala obrovská fronta. Lidé byli nervózní. Chvíli jsme zjišťovali co se děje a nakonec jsme objevili, že vojačka jednoduše spala.

Checkpoint 300

V hluboké noci, když celý Betlém ještě spí, je u checkpointu do Jeruzaléma rušno. Ti ze šťastnějších Palestinců, kterým se podařilo získat pracovní povolení pro Jeruzalém, nebo židovské osady, se mačkají v úzkém betonovém a zamřížovaném koridoru, ve kterých čekají na odbavení. Někteří míří do malých židovských osad jako Guš Ecion, Maale Adumím nebo Har Choma. Jiní do velkého Jeruzaléma nebo dokonce Tel Avivu.

Saláh, můj betlémský hostitel mi vysvětluje důvody, proč Palestinci tolik dychtí po práci v Izraeli. “Minimální mzda na Palestinských územích je 300 USD, za zdí je to ale 1300 USD,” říká.

Ještě před východem slunce se začínají v koridoru před checkpointem scházet davy dělníků, kteří se mačkají v neforemném chumlu a snaží se procpat dál. Dav působí jako živá hmota, která se neřízeně kývá se ze strany na stranu. Neúnosné přelidnění nutí některé z dělníků vylézt až na mříže. Nad hlavami ostatních čekajících se tak snaží dostat víc dopředu po tenké betonové římse, přidržují se kovových mříží a plechové střechy. Ti, kteří nechtějí riskovat, přicházejí raději o několik hodin dřív, aby se vyhnuli největšímu náporu. Jenže to znamená být na místě klidně ve 2 hodiny ráno.

Není kontrola jako kontrola

Checkpointy od sebe neoddělují jen města. Někdy jsou přímo uprostřed čtvrti. V Hebronu je jednou z nejzajímavějších památek Hrobka patriarchů, kam mám právě namířeno. Cesta vede úzkými kamennými uličkami Starého města. Na konci labyrintu však nenarážím na Abrahámovu mešitu, ale na ostnatý drát, točité mříže a neprůstřelné sklo.

Mladí kluci, kteří stojí přede mnou, vytahují celý obsah kapes a prochází bezpečnostním rámem. Když přicházím na řadu já, nemusím vůbec nic. Voják pokládá znuděně jedinou otázku: ”Máš u sebe nůž, zbraň, cokoli?” Stačí mé nepatrné zavrtění hlavou a mohu projít dál bez jakékoli další kontroly zavazadla. Procházím zamřížovanou ulicí a jsem uvnitř okupované části Hebronu H2, tedy v zóně C. Prostě jen v jiné ulici stejného města.

Palestinský “servís” sjíždí po Ramallah šaríja do vesničky Kafr Aqab. Za ní stojí už jen 4 metry vysoká betonová zeď, ostnaté dráty, světlomety, strážní věže a checkpoint Kalandia. Z bezpečnostní bariéry, jak zeď nazývají Izraelci, na nás shlíží obrovské graffiti Jásira Arafata.

Starý Palestinec v černobílé kufíji sedí na betonovém zátarasu opřený o svou hůlku, kouří a pozoruje davy lidí, které chrlí autobusy před checkpointem. Destiletí kluci se proplétají mezi auty a snaží se řidičům prodat ubrousky nebo vodu. Je to depresivní místo plné arogance a nesnášenlivosti.

Velkými kovovými točitými mřížemi vstupuji do kontrolního prostoru. Pokládám svůj batoh na pás rentgenu a stavím se do řady. Zpoza neprůstřelného skla štěká sotva dvacetiletá vojačka povely na frustrované Palestince, kteří by věkem mohli být jejími prarodiči. Ti nejčastěji reagují s odporem a opovržením. Každou chvíli se opakují nenávistné slovní výměny, které nemají vítěze.

Na barvě záleží

Pro některé Palestince jsou checkpointy nedosažitelným snem, pro jiné nenáviděná nutnost a některým slouží jako vstupní brána za obživou. Barva dokladu rozhoduje o tom, zda se dostanou přes kontrolní stanoviště (někdy i se zelenými dostávají povolení). Mnoho z nich se tak třeba nikdy nepodívá do mešity Al Aksá v arabské části Jeruzaléma, která patří mezi tři nejsvatější místa muslimské víry.

Mohamed, nadšený couchsurfer a učitel, se kterým jsem se vydal do uprchlického tábora Al Amari, mi ze svého pohledu vysvětlil, jak přesně doklady fungují: “Modré karty vlastní izraelští Arabové a obyvatelé východního Jeruzaléma. Ti mohou cestovat po celém území Izraele včetně okupovaných území. Palestinci ze Zelenými kartami se smí pohybovat pouze po Západním břehu.

Jedním dechem ale dodává, že ne všude. V Předjordánsku Židé vybudovali pod ochranou Izraele mnoho osad, ke kterým se Palestinec se zelenou kartou bez zvláštního povolení nesmí ani přiblížit. “Dokonce některé ze silnic vedoucí Západním břehem smí využívat pouze Izraelci, a my musíme zajíždět několik desítek kilometrů,” upozorňuje.

Celý Západní břeh je rozdělený do tří oblastí pojmenovaných A, B nebo C. V každé ze zón mají Palestinci jinou míru autonomie. Oblast A je pod plnou civilní i bezpečnostní kontrolou Palestinské samosprávy. Izraelci mají vstup do této zóny zakázaný. Zóna B podléhá palestinské civilní správě. O zajištění bezpečnosti se však dělí s izraelskou armádou. A zóna C je plně okupovaná Izraelci.

Mohamed mi na mapě ukazuje, jak nejrychleji by se Palestinec se Zelenou kartou dostal z Ramalláhu do Hebronu. Jenže o rychlosti se vůbec nedá hovořit. Prstem kličkuje po malých silničkách, vyhýbá se nejen velkému Jeruzalému, ale i malým izraelským osadám na okupovaném území. Nejpřímější cesta sice vede přes dva checkpointy, Jeruzalém a Betlém dál na jih. Jenže to si mohu dovolit jen já jako cizinec, nebo místní s Modrou kartou.

Máš nějaký zážitek z checkpointu přímo ty?” vyzvídám u Mohameda. Ten pátrá v paměti, usměje se a ironicky prohodí: “Jednou se na checkpointu udělala obrovská fronta. Lidé byli nervózní. Chvíli jsme zjišťovali co se děje a nakonec jsme objevili, že vojačka jednoduše spala.

Checkpoint 300

V hluboké noci, když celý Betlém ještě spí, je u checkpointu do Jeruzaléma rušno. Ti ze šťastnějších Palestinců, kterým se podařilo získat pracovní povolení pro Jeruzalém, nebo židovské osady, se mačkají v úzkém betonovém a zamřížovaném koridoru, ve kterých čekají na odbavení. Někteří míří do malých židovských osad jako Guš Ecion, Maale Adumím nebo Har Choma. Jiní do velkého Jeruzaléma nebo dokonce Tel Avivu.

Saláh, můj betlémský hostitel mi vysvětluje důvody, proč Palestinci tolik dychtí po práci v Izraeli. “Minimální mzda na Palestinských územích je 300 USD, za zdí je to ale 1300 USD,” říká.

Ještě před východem slunce se začínají v koridoru před checkpointem scházet davy dělníků, kteří se mačkají v neforemném chumlu a snaží se procpat dál. Dav působí jako živá hmota, která se neřízeně kývá se ze strany na stranu. Neúnosné přelidnění nutí některé z dělníků vylézt až na mříže. Nad hlavami ostatních čekajících se tak snaží dostat víc dopředu po tenké betonové římse, přidržují se kovových mříží a plechové střechy. Ti, kteří nechtějí riskovat, přicházejí raději o několik hodin dřív, aby se vyhnuli největšímu náporu. Jenže to znamená být na místě klidně ve 2 hodiny ráno.

Není kontrola jako kontrola

Checkpointy od sebe neoddělují jen města. Někdy jsou přímo uprostřed čtvrti. V Hebronu je jednou z nejzajímavějších památek Hrobka patriarchů, kam mám právě namířeno. Cesta vede úzkými kamennými uličkami Starého města. Na konci labyrintu však nenarážím na Abrahámovu mešitu, ale na ostnatý drát, točité mříže a neprůstřelné sklo.

Mladí kluci, kteří stojí přede mnou, vytahují celý obsah kapes a prochází bezpečnostním rámem. Když přicházím na řadu já, nemusím vůbec nic. Voják pokládá znuděně jedinou otázku: ”Máš u sebe nůž, zbraň, cokoli?” Stačí mé nepatrné zavrtění hlavou a mohu projít dál bez jakékoli další kontroly zavazadla. Procházím zamřížovanou ulicí a jsem uvnitř okupované části Hebronu H2, tedy v zóně C. Prostě jen v jiné ulici stejného města.

Zeď u kontrolního stanoviště Kalandia oddělila jedny Palestince od druhých Zeď u kontrolního stanoviště Kalandia oddělila jedny Palestince od druhých V Hebronu stojí checkpointy dokonce v samém srdci města V Hebronu stojí checkpointy dokonce v samém srdci města V Betlémě slouží zeď také jako "plátno" pro různé umělce V Betlémě slouží zeď také jako "plátno" pro různé umělce Brzy ráno se v tunelu tlačí stovky lidí, přes den zeje prázdnotou Brzy ráno se v tunelu tlačí stovky lidí, přes den zeje prázdnotou Mříže, ploty, ostnaté dráty a kolony aut na checkpointu Kalandia Mříže, ploty, ostnaté dráty a kolony aut na checkpointu Kalandia

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používání tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozumím