Při tomto rozlišení obrazovky se nacházíte v omezeném režimu stránek, kliknutím přejdete na mobilní verzi.

Malí motorkáři prohánějí své stroje úzkými uličkami uprchlického tábora Malí motorkáři prohánějí své stroje úzkými uličkami uprchlického tábora

Al-Amari

“Doživotí a k tomu ještě 30 let navrch, 18 let nebo dvakrát 25,” odpočítává Mohamed tresty a ukazuje na fotografie mladých Palestinců odsouzených k desítkám let v těch nejhorších izraelských žalářích. Tresty, které přesahují délku života odsouzeného tu nejsou neobvyklé. Dokonce ani umřít nestačí, aby se dostali ven. Vše si musí odčinit i po smrti. Rodiny se jejich ostatků dočkají teprve po jeho definitivním doběhnutí.

Už pěknou chvíli si mě poměřují desítky očí s hodně podezřívavým pohledem. Necítím se však nepříjemně, Mohamed mnoho lidí z tábora zná osobně a těší se tu velké autoritě. Pracuje jako učitel v nedaleké škole a mnoho z místních dětí učil už od malička.

Město ve městě

Vždycky jsem si uprchlický tábor představoval jako neorganizovanou změť stanů, kde se lidé mačkají jeden na druhého. Jenže Al Amari takové není. Žije zde už několikátá generace potomků prvních běženců. Většina uprchlíků přišla do tábora ze západu země. Pochází z Haify, Jaffy a dalších původně arabských měst, která v roce 1948 zabrali Židé.

Tábor je vlastně součást předměstí Ramalláhu. Tvoří jej domy z cihel a betonových kvádrů.  Ty jsou namačkané tak blízko k sobě, že se v uličkách sotva vyhnou dva lidé. "V zimě, když se brzy stmívá, si musíme svítit telefony, protože tu není veřejné osvětlení" dokresluje situaci Mohamed.

Většina  obyvatel tábora je závislá na charitě. Nemohou sehnat zaměstnání, nebo dělají špatně placené pomocné práce. Nikdo je nenutí v táboře zůstávat, ale jinou šanci prostě nemají. Najdou tu střechu nad hlavou, alespoň nějaké vzdělání i cenově dostupnou lékařskou péči. “Na místní klinice je ošetření vyjde až o dvě třetiny levněji než u lékaře v Ramalláhu,” upřesňuje Mohamed. “Jen za cestu sanitkou do nemocnice v Ramalláhu by museli zaplatit skoro 20 dolarů.

Jenže není moc o co stát. Momentálně jediná obsazená ordinace v táboře je zubařská: “Na ostatní lékaře jednoduše nejsou peníze,“ doplňuje Ijad Abas, který vede Palestinskou společnost pro péči a rozvoj přímo v táboře. Jeho organizace pomáhá hlavně mentálně a tělesně postiženým.

Ijad nás zve dovnitř a hned mezi dveřmi se chlubí, jakého známého podporovatele získal: “Před dvěma lety nás přijel podpořit německý rapper Kollegah, který vlastnoručně opravil jednu z učeben pro děti. Ale méně známé dobrovolníky samozřejmě vítáme také."

Vcházíme do prostorné místnosti, která slouží jako ubytovna pro ty, kteří přijeli do tábora pomoci. Na zdi je zavěšená ruční malba Skalního dómu, samozřejmě nesmí chybět ani obraz Jásira Arafata a neodmyslitelné palestinské vlajky. V rohu místnosti mě zaujala knihovna. Při bližším pohledu zjišťuji, že jsou v policích vystavené různé předměty. Starý kovový fotoaparát s potrhaným poutkem, kufřík s vyvrácenými panty, ošoupaná peněženka a další historické kousky. "To jsou jedny z mála věcí, které si uprchlíci stihli vzít s sebou ze svých bývalých domovů," nenechává mě Mohamed dlouho tápat.

Bomba dárek

Chvilku nato stojíme pod velkou modrou cedulí se symbolem OSN, která je děrovaná jako cedník. “Je to vzkaz. Nechceme vás tady, jděte pryč,” tvrdí rozvášněně Mohamed. “To udělala izraelská armáda při jednom z vpádů do tábora.

Hned naproti budově UNRWA stojí vysoká bílá zeď pokrytá destičkami s nápisy. "Jsou to jména mučedníků. Třeba tato rodina," ukazuje na jednu z destiček. "Zemřeli po výbuchu nálože, která jim dorazila zabalená jako dárek."

Nevěděl jsem, že Palestinci mají také své oběti atentátů. Pro dnešek je toho ale už moc. Začíná se stmívat a muezzin svolává věřící k modlitbě do Násirovy mešity. Cestou z tábora nemůžu vyhnat z hlavy vzpomínku na artefakty z ubytovny dobrovolníků. Jako první asociace mi v hlavě vyskočily osobní věci vystavené v jeruzalémském památníku holokaustu Jad Vašem.

“Doživotí a k tomu ještě 30 let navrch, 18 let nebo dvakrát 25,” odpočítává Mohamed tresty a ukazuje na fotografie mladých Palestinců odsouzených k desítkám let v těch nejhorších izraelských žalářích. Tresty, které přesahují délku života odsouzeného tu nejsou neobvyklé. Dokonce ani umřít nestačí, aby se dostali ven. Vše si musí odčinit i po smrti. Rodiny se jejich ostatků dočkají teprve po jeho definitivním doběhnutí.

Už pěknou chvíli si mě poměřují desítky očí s hodně podezřívavým pohledem. Necítím se však nepříjemně, Mohamed mnoho lidí z tábora zná osobně a těší se tu velké autoritě. Pracuje jako učitel v nedaleké škole a mnoho z místních dětí učil už od malička.

Město ve městě

Vždycky jsem si uprchlický tábor představoval jako neorganizovanou změť stanů, kde se lidé mačkají jeden na druhého. Jenže Al Amari takové není. Žije zde už několikátá generace potomků prvních běženců. Většina uprchlíků přišla do tábora ze západu země. Pochází z Haify, Jaffy a dalších původně arabských měst, která v roce 1948 zabrali Židé.

Tábor je vlastně součást předměstí Ramalláhu. Tvoří jej domy z cihel a betonových kvádrů.  Ty jsou namačkané tak blízko k sobě, že se v uličkách sotva vyhnou dva lidé. "V zimě, když se brzy stmívá, si musíme svítit telefony, protože tu není veřejné osvětlení" dokresluje situaci Mohamed.

Většina  obyvatel tábora je závislá na charitě. Nemohou sehnat zaměstnání, nebo dělají špatně placené pomocné práce. Nikdo je nenutí v táboře zůstávat, ale jinou šanci prostě nemají. Najdou tu střechu nad hlavou, alespoň nějaké vzdělání i cenově dostupnou lékařskou péči. “Na místní klinice je ošetření vyjde až o dvě třetiny levněji než u lékaře v Ramalláhu,” upřesňuje Mohamed. “Jen za cestu sanitkou do nemocnice v Ramalláhu by museli zaplatit skoro 20 dolarů.

Jenže není moc o co stát. Momentálně jediná obsazená ordinace v táboře je zubařská: “Na ostatní lékaře jednoduše nejsou peníze,“ doplňuje Ijad Abas, který vede Palestinskou společnost pro péči a rozvoj přímo v táboře. Jeho organizace pomáhá hlavně mentálně a tělesně postiženým.

Ijad nás zve dovnitř a hned mezi dveřmi se chlubí, jakého známého podporovatele získal: “Před dvěma lety nás přijel podpořit německý rapper Kollegah, který vlastnoručně opravil jednu z učeben pro děti. Ale méně známé dobrovolníky samozřejmě vítáme také."

Vcházíme do prostorné místnosti, která slouží jako ubytovna pro ty, kteří přijeli do tábora pomoci. Na zdi je zavěšená ruční malba Skalního dómu, samozřejmě nesmí chybět ani obraz Jásira Arafata a neodmyslitelné palestinské vlajky. V rohu místnosti mě zaujala knihovna. Při bližším pohledu zjišťuji, že jsou v policích vystavené různé předměty. Starý kovový fotoaparát s potrhaným poutkem, kufřík s vyvrácenými panty, ošoupaná peněženka a další historické kousky. "To jsou jedny z mála věcí, které si uprchlíci stihli vzít s sebou ze svých bývalých domovů," nenechává mě Mohamed dlouho tápat.

Bomba dárek

Chvilku nato stojíme pod velkou modrou cedulí se symbolem OSN, která je děrovaná jako cedník. “Je to vzkaz. Nechceme vás tady, jděte pryč,” tvrdí rozvášněně Mohamed. “To udělala izraelská armáda při jednom z vpádů do tábora.

Hned naproti budově UNRWA stojí vysoká bílá zeď pokrytá destičkami s nápisy. "Jsou to jména mučedníků. Třeba tato rodina," ukazuje na jednu z destiček. "Zemřeli po výbuchu nálože, která jim dorazila zabalená jako dárek."

Nevěděl jsem, že Palestinci mají také své oběti atentátů. Pro dnešek je toho ale už moc. Začíná se stmívat a muezzin svolává věřící k modlitbě do Násirovy mešity. Cestou z tábora nemůžu vyhnat z hlavy vzpomínku na artefakty z ubytovny dobrovolníků. Jako první asociace mi v hlavě vyskočily osobní věci vystavené v jeruzalémském památníku holokaustu Jad Vašem.

"Včera tu zase pobíhala tlupa potkanů," hlásí Mohamedovi stará paní. "Včera tu zase pobíhala tlupa potkanů," hlásí Mohamedovi stará paní. Z Ramalláhu je možné za jasných dní dohlédnout až do Jeruzaléma Z Ramalláhu je možné za jasných dní dohlédnout až do Jeruzaléma I po smrti je Jásir Arafat velkou autoritou I po smrti je Jásir Arafat velkou autoritou Tabulky na domech symbolizují, že zde žilo dítě, které zabili Izraelci Tabulky na domech symbolizují, že zde žilo dítě, které zabili Izraelci

Související články

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používání tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozumím