Při tomto rozlišení obrazovky se nacházíte v omezeném režimu stránek, kliknutím přejdete na mobilní verzi.

Vlajka sněžného lva je v Tibetu zakázaná od roku 1959 Vlajka sněžného lva je v Tibetu zakázaná od roku 1959

Dharamsala, malá Lhasa

Hluboké, dlouhé, vrčivé zvuky tibetských rohů se linou od mnišské koleje kláštera Tsuglagkhang. Sárí a lungí vystřídaly sytě červené mnišské róby, modlitební mlýnky na Temple Road se točí na plné obrátky a téměř každý kout zdobí pestrobarevná tibetská vlajka sněžného lva. Dharamsala není jako ostatní indická města. Je mnohem klidnější, spirituálnější a čistší. Ve skutečnosti je to vlastně McLeod Ganj, kam míří tibetští uprchlíci a kde sídlí nejznámějšín z nich, Jeho svatost Dalajlama.

Generace bez domova

V roce 1950 napochodovaly čínské jednotky do Tibetu pod záminkou "záchrany tibetského národa před imperialistickým útlakem a ochrany čínské západní hranice." Chabě vyzbrojená tibetská vojska nebyla schopná invazi zabránit. V roce 1951 bylo tibetské vedení pod pohrůžkou síly donuceno podepsat tzv. Sedmnáctibodou úmluvu, která mimo jiné zajišťovala autonomii tibetského území, ovšem pouze v rámci Čínské lidové republiky.

V roce 1956 začínají v příhraničních regionech Cham a Amdo vznikat první nepokoje, které se postupně přelévají do zbytku Tibetu. Vrcholem je Tibetské národní povstání 10. března 1959, které je však brutálně potlačeno. O život přišlo  až sto tisíc obyvatel. Ještě téhož roku odchází 14. dalajlama do indické Dharamsaly, kam jej následuje dalších asi 80 000 Tibeťanů. Mezi nimi jsou i rodiče Tenzina, se kterým sedím v jeho restauraci a snažím se zjistit co nejvíce o životě v exilu.

Od stolu na samém konci restaurace řídí chod celého podniku. Indové nás obsakakují a na první pohled se zdá, že vede úspěšný život. Rychle mě však vyvádí z omylu: "Rozhodně, tady nejsme doma. Restauraci sice provozujeme, ale nepatří nám. Máme indického prostředníka, sami ji vlastnit nesmíme. Žijeme vlastně v trvalé nejistotě." A tak je to v Indii se vším. Uprchlí Tibeťané nemohou vlastnit nemovitosti, nemají stejné podmínky ve školách ani nárok na občanství, tudíž nemohou volit ani vlastnit cestovní pas.

Před nedávnem se situace alespoň trochu změnila k lepšímu. Tibeťanům narozeným v Indii v období let 1950 až 1987, přiznal Nejvyšší soud v Novém Dilí právo na zdejší občanství. Úspěch? Z pohledu nejvyšších tibetských autorit spíše ne. Těžko si totiž dokáží představit situaci, že indický občan, ač etnický Tibeťan, prosazuje navrácení tibetského území do rukou tibetského národa.

Přes hory ke svobodě

Celá Dharamsala je plná dramatických příběhů lidí, kterým se povedlo uniknout z okupovaného Tibetu. Tenzin se narodil už v Indii a patří tak do generace bez domova. Vlastní příběh o útěku nemá, ale nabízí vzpomínky rodičů: “Šli mnoho dní přes Himaláj. Museli se vyhýbat čínským vojákům, kteří by je na místě zastřelili. Bojovali s omrzlinami i hladem. Já jsem se narodil až tady v Indii.

Dnes je cesta ještě těžší. Územní spory i ozbrojený konflikt mezi Čínou a Indií v 60. letech vytvořily společnou hranici téměř neprostupnou. Jako vhodný směr se tedy dlouhá léta nabízela cesta přes Nepál. Ovšem jen donedávna. Slabá nepálská vláda totiž vyměnila svou čest a svědomí za nové silnice a jiné materiální výhody, které platí komunistická Čína výměnou za předávání tibetských uprchlíků z Nepálu zpět.

Náš rozhovor s Tenzinem náhle přerušuje mnich, který přišel do restaurace. Nějakou chvíli něco řeší v tibetštině a hned na to se Tenzin omlouvá, že už musí jít: “Ten mnich nějakou dobu žil v blízkém klášteře a nyní nemá kde spát. Slíbil jsem, že může nějaký čas zůstat u naší rodiny.

A přesně takové Tibeťany jsem v Dharamsale poznal. Přátelské, mírumilovné a ochotné vždy pomoci.

Hluboké, dlouhé, vrčivé zvuky tibetských rohů se linou od mnišské koleje kláštera Tsuglagkhang. Sárí a lungí vystřídaly sytě červené mnišské róby, modlitební mlýnky na Temple Road se točí na plné obrátky a téměř každý kout zdobí pestrobarevná tibetská vlajka sněžného lva. Dharamsala není jako ostatní indická města. Je mnohem klidnější, spirituálnější a čistší. Ve skutečnosti je to vlastně McLeod Ganj, kam míří tibetští uprchlíci a kde sídlí nejznámějšín z nich, Jeho svatost Dalajlama.

Generace bez domova

V roce 1950 napochodovaly čínské jednotky do Tibetu pod záminkou "záchrany tibetského národa před imperialistickým útlakem a ochrany čínské západní hranice." Chabě vyzbrojená tibetská vojska nebyla schopná invazi zabránit. V roce 1951 bylo tibetské vedení pod pohrůžkou síly donuceno podepsat tzv. Sedmnáctibodou úmluvu, která mimo jiné zajišťovala autonomii tibetského území, ovšem pouze v rámci Čínské lidové republiky.

V roce 1956 začínají v příhraničních regionech Cham a Amdo vznikat první nepokoje, které se postupně přelévají do zbytku Tibetu. Vrcholem je Tibetské národní povstání 10. března 1959, které je však brutálně potlačeno. O život přišlo  až sto tisíc obyvatel. Ještě téhož roku odchází 14. dalajlama do indické Dharamsaly, kam jej následuje dalších asi 80 000 Tibeťanů. Mezi nimi jsou i rodiče Tenzina, se kterým sedím v jeho restauraci a snažím se zjistit co nejvíce o životě v exilu.

Od stolu na samém konci restaurace řídí chod celého podniku. Indové nás obsakakují a na první pohled se zdá, že vede úspěšný život. Rychle mě však vyvádí z omylu: "Rozhodně, tady nejsme doma. Restauraci sice provozujeme, ale nepatří nám. Máme indického prostředníka, sami ji vlastnit nesmíme. Žijeme vlastně v trvalé nejistotě." A tak je to v Indii se vším. Uprchlí Tibeťané nemohou vlastnit nemovitosti, nemají stejné podmínky ve školách ani nárok na občanství, tudíž nemohou volit ani vlastnit cestovní pas.

Před nedávnem se situace alespoň trochu změnila k lepšímu. Tibeťanům narozeným v Indii v období let 1950 až 1987, přiznal Nejvyšší soud v Novém Dilí právo na zdejší občanství. Úspěch? Z pohledu nejvyšších tibetských autorit spíše ne. Těžko si totiž dokáží představit situaci, že indický občan, ač etnický Tibeťan, prosazuje navrácení tibetského území do rukou tibetského národa.

Přes hory ke svobodě

Celá Dharamsala je plná dramatických příběhů lidí, kterým se povedlo uniknout z okupovaného Tibetu. Tenzin se narodil už v Indii a patří tak do generace bez domova. Vlastní příběh o útěku nemá, ale nabízí vzpomínky rodičů: “Šli mnoho dní přes Himaláj. Museli se vyhýbat čínským vojákům, kteří by je na místě zastřelili. Bojovali s omrzlinami i hladem. Já jsem se narodil až tady v Indii.

Dnes je cesta ještě těžší. Územní spory i ozbrojený konflikt mezi Čínou a Indií v 60. letech vytvořily společnou hranici téměř neprostupnou. Jako vhodný směr se tedy dlouhá léta nabízela cesta přes Nepál. Ovšem jen donedávna. Slabá nepálská vláda totiž vyměnila svou čest a svědomí za nové silnice a jiné materiální výhody, které platí komunistická Čína výměnou za předávání tibetských uprchlíků z Nepálu zpět.

Náš rozhovor s Tenzinem náhle přerušuje mnich, který přišel do restaurace. Nějakou chvíli něco řeší v tibetštině a hned na to se Tenzin omlouvá, že už musí jít: “Ten mnich nějakou dobu žil v blízkém klášteře a nyní nemá kde spát. Slíbil jsem, že může nějaký čas zůstat u naší rodiny.

A přesně takové Tibeťany jsem v Dharamsale poznal. Přátelské, mírumilovné a ochotné vždy pomoci.

Tibetský demonstrant zabitý během demonstrace v roce 1980 (Tibetské muzeum v Dharamsale) Tibetský demonstrant zabitý během demonstrace v roce 1980 (Tibetské muzeum v Dharamsale) Tibetský modlitební mlýnek Tibetský modlitební mlýnek Modlitba za lepší budoucnost Modlitba za lepší budoucnost

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používání tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozumím