Při tomto rozlišení obrazovky se nacházíte v omezeném režimu stránek, kliknutím přejdete na mobilní verzi.

Špicberky: Království ledních medvědů za polárním kruhem

Špicberky: za tuto ceduli je povolený vstup pouze se zbraní proti medvědům Špicberky: za tuto ceduli je povolený vstup pouze se zbraní proti medvědům

Longyearbyen, Špicberky/Svalbard – “S ledním medvědem jsem se tváří v tvář setkal jen jednou,” říká Giovanni a upevňuje si na batoh pušku. V Longyearbyenu působí jako horský vůdce a jedním dechem dodává: “Všichni turisté tehdy připravili fotoaparáty na skvělou podívanou, ale mně moc do smíchu nebylo,” říká dnes už pobaveně. Lední medvěd prý nakonec odběhl, ale historka dokládá, že riziko setkání s ledním medvědem je na Špicberkách reálné. 

Vyskytují se hlavně na ledovcích a u pobřeží, kde mají dostatek potravy,” pokračuje Giovanni. Jenže hlad může některé z nich přivést až k lidem. V Longyearbyenu, ale i dalších osadách na souostroví proto platí nepsané pravidlo otevřených dveří. “Kolem Longyearbyenu není žádný plot, ale bezpečnou zónu tvoří právě obydlí, do kterých se člověk může v případě nouze schovat.” Během dne proto bývají dveře odemknuté.

Kdo se chce vypravit mimo město, musí mít s sebou bezpodmínečně zbraň

Dlouhá léta bývala pravidla týkající se pohybu lidí a setkání s medvědy volná. Vše změnil až útok v roce 1995. “Tehdy se vydaly dvě studentky místní univerzity na plošinu Platåfjelet nad městem,” ukazuje Giovanni hůlkou na plochý kopec s ostrými srázy dolů. “Najednou na ně zaútočilo mládě ledního medvěda, protože bylo hladové. Mělo sotva 80 kg.” Medvídě se vrhlo na jednu z dívek, zatímco druhá panicky utíkala ze srázu dolů pro pomoc. "I přes vážná zranění se sice dostala do města, ale kamarádce už nikdo pomoci nedokázal.” Od té doby platí nařízení, že za bezpečné hranice města je možné se vydat pouze se zbraní. Brožura Bezpečně na Svalbardu zmiňuje kalibr .308 a zbraň se musí nosit s již vloženým zásobníkem. V minulosti si mohl zbraně půjčovat za pár stovek norských korun na den de facto kdokoli. Nově však úřady vyžadují zbrojní pas nebo je potřeba požádat o povolení přímo guvernéra.

Zabití ledního medvěda, a to i včetně sebeobrany, však s sebou nese na Špicberkách velké oplétačky se zákonem. Každá podobná událost se musí hlásit na úřad guvernéra a rozjíždí se vyšetřování smrti zvířete. Medvědi jsou totiž na ostrovech přísně chráněni.

S Giovannim a jeho medvědobijkou na Špicberkách

Proto nejdřív střílíme před zvíře světlice,” říká Giovanni. “Ale ty ho většinou stejně nevystraší,” doplňuje s pokrčenými rameny. Rozhodnutý střílet je až v situaci, kdy by se medvěd začal nebezpečně přibližovat. A jaká je tedy ta bezpečná vzdálenost, vyptávám se? “Pokud by stál na tamté skále,” ukazuje na skalní útes asi 200 metrů od nás, “tak bych nestřílel a snažil se ho zahnat jinak,” říká. Giovanni s sebou brává na treky i psa Nica. Psi totiž dokáží vystopovat ledního medvěda dřív, než si ho všimne člověk a mnohdy jsou schopni zvíře i odehnat. 

Poslední medvědí útok v Longyearbyenu se stal na podzim v roce 2020. Zvíře se tehdy dostalo do nechráněného kempu nedaleko letiště a ve stanu rozsápalo holandského správce.

Ledovec Nordenskiöld na Špicberkách

Zákaz pohřbívat a rodit na Svalbardu

Dřív bývalo v zimě pravidelně až -25° C, ale v poslední době teploty klesají sotva k -12° C,” říká mi Kato, sympatický Nor se sněhově bílými vlasy a typicky skandinávským obličejem. “Když jsem začínal jezdit nákladní lodí mezi Tromso a Špicberkami v roce 1990, fjord rozmrzal až začátkem května. Dnes nezamrzá už téměř vůbec,” pokračuje trochu smutně. Teplotní extrémy se projevují však i v létě: “Loni se teploty vyšplhaly dokonce až ke 20° C a díky tání ledovců se tak moc rozvodnila řeka, že se nedalo dostat z jedné části města do druhé.

I přes stále se zvyšující teploty, stojí město na trvale zmrzlé půdě, tzv. permafrostu. "Proto stojí téměř všechny domy na kůlech, jelikož ve zmrzlé zemi není možné postavit kvalitní základy," říká Kato. 

Na Špicberkách vede vše povrchově kvůli permafrostu

Zmrzlá půda je i důvodem nařízení, podle kterého se na ostrově nesmí pohřbívat. V chladu se totiž těla nerozkládají a mohly by tak konzervovat viry a bakterie. "Není však pravda, že se na ostrově nesmí umírat, jak se často tvrdí," doplňuje s úsměvem. "Mrtví se pouze převezou do pevninského Norska." V Longyearbyenu existuje jeden malý hřbitov ještě z počátku minulého století a v něm jsou pohřbené ostatky lidí zemřelých na španělskou chřipku.

A stejně jako se na ostrovech nesmí pohřbívat, je zakázáno zde i rodit. Špicberky sice oficiálně spravuje Norsko, souostroví však nepatří žádnému státu a proto není možné mít ani špicberské občanství.

O Špicberky se dlouhá staletí přetahovali Nizozemci s Dány, Brity a Norovy. Jasné právní ukotvení dala souostroví až Špicberská dohoda z roku 1920, která celému Svalbardu přiřkla zvláštní status, který platí dodnes. 

Longyearbyen je největším sídlem Špicberek s 2200 obyvateli

Podle Špicberské dohody má svrchovanost nad celým územím Norsko. Tehdy šlo vlastně o jakousi kompenzaci za ztrátu obchodního loďstva norského království během 1. světové války. Norsku však z dohody plynou i určité povinnosti. Obyvatelé všech signatářských zemí dohody se smí na ostrově usadit, provozovat rybolov, využívat zdejší nerostné bohatství nebo obchodovat. Regulace se dotýká také daní, které mohou být vybírány pouze ve prospěch místní vlády. Špicberky mají proto mnoho daňových výjimek, které dotuje přímo Norsko. Dokonce i rozpočet pro Svalbard je od toho norského striktně oddělený. Vzhledem k tomu, že Československo podepsalo dohodu již v roce 1930, vztahují se tyto výhody tedy i na Čechy.

Víc medvědů a sněžných skůtrů než obyvatel 

Longyearbyen, hlavní sídlo souostroví, založil v roce 1906 americký průmyslník John Munroe Longyear jako hornickou osadu pro zaměstnance své společnosti Arctic Coal Company. O 10 let později se však dostal do finančních potíží a doly odprodal společnosti Store Norske, která zaštiťuje poslední zbytky norských těžebních aktivit dodnes. S přechodem dolů pod norskou správu se přejmenovala také osada. Nově zní její název od roku 1926 jako Longyearbyen. 

Energii na Špicberkách vyrábí stále z uhlí

Uhlí bylo hlavním zdrojem obživy místních obyvatel po celé minulé století. Dodnes fungují na ostrově poslední dva funkční doly. Jeden provozují Norové nedaleko Longyearbyenu a druhý Rusové v Barentsburgu. Zatímco Norové budou těžbu v následujících letech tlumit, Rusové se na něco podobného nechystají. "Potřebují udržet svoji přítomnost na ostrově a držet získané pozici," upozorňuje Kato. 

Vedle Norů jsou druhou nejpočetnější národnostní menšinou Rusové, kterých je tu asi čtvrtina z celkových 2500 obyvatel Špicberek. "Jinak tu ale žije více než 50 národností," říká Kato.

Oficiálně Špicberky spravuje Norsko, ale je tu několik ruských osad

A jak je to s kriminalitou, vyzvídám u Kata. "V Longyearbyenu máme celkem 5 policistů," říká. Ti mimo běžné agendy kontrolují v zimě také dodržování pravidel bezpečně jízdy na sněžných skútrech. "Těch je tu totiž, podobně jako medvědů, víc než obyvatel," směje se Kato. V Longyearbyenu je 3500 strojů na 2300 obyvatel. Jeden vážný incident Kato zmiňuje: "Jeden Rus si v obchodě půjčil pušku proti medvědům, se kterou přepadl banku naproti přes ulici. Policisté ho chytli za 8 minut," usmívá se. Z čehož plyne poučení, že přepadat banky na izolovaném místě, kde žije pár lidí se opravdu nevyplácí.


Zůstaňte ještě chvíli na Svalbardu a vypravte se ve fotoreportáži do opuštěného sovětského težebního města Pyramiden. A pokud se vám arktický sever zalíbil a chcete se na něj vydat, přečtěte si praktické informace o cestování na Špicberky.

Špicberky Evropa reportáž Longyearbyen Svalbard

Související články

Pro zlepšování prostředí tohoto webu, analytické účely a cílenou reklamu využívám soubory cookies.

více informací rozumím