V Bombaji došlo od roku 1990 k devíti teroristickým útokům. Město každoročně sužují záplavy v období jihozápadního monzunu, během kterého se obyvatelé musí brodit po kolena ve vodě. A když se přes to všechno zeptáte Mumbaikarů na vztah k jejich městu, většina z nich na něj nedá dopustit.

"Zatímco na večírcích v Dillí začíná častokrát konverzace slovy - Čím se živíš? V Bombaji, kde se bojuje o každý metr životního prostoru, zazní mnohem častěji spíš otázka - Kde bydlíš?" říká Akaš, který zde pracuje jako realitní makléř. 

Když řešíme, zda je život v Bombaji snazší nebo těžší oproti jiným městům Indie, má Akaš jasno: "Předně je mnohem dražší a rychlejší." Zatímco politickým centrem Indie je Dillí, obchod se dělá naopak tady v Bombaji. A podle toho se odvíjí i ceny nemovitostí a celkové náklady na život.

Podle Akaše však ovlivňuje životní náklady ještě jeden fenomén a tím jsou příměstské vlaky. "Ceny nemovitostí v blízkosti stanic, obzvlášť těch kde zastavují zrychlené spoje, jsou výrazně vyšší oproti jiným čtvrtím."

"V Bombaji také platí, že čím je člověk bohatší, tím výš bydlí," upozorňuje mě Akaš. Boháči si tak vlastně kupují klid, který jim zajistí vysoká parta moderních mrakodrapů. Ta představují dostatečnou ochranu před shonem dole na ulici. Ta takovou oázu klidu v jižní Bombaji se platí v přepočtu klidně 15 milionů korun. Sám Akaš však bydlí na severu v Borivali, kde je bydlení cenově dostupnější.

Na dotaz, kde by chtěl v Bombaji bydlet, kdyby si mohl neomezeně vybrat, odpovídá že jednoznačně v Bandře. Tato čtvrť na pobřeží Arabského moře je plná zeleně, stojí zde honosné koloniální domy a je oblíbeným místem bollywoodských herců i umělců. 

Mumbai local – tepna města

Vlak právě vjíždí do stanice Borivali, cestující namačkaní jeden na druhého vlají vyklonění z otevřených dveří soupravy a obrovský dav na nástupišti se dává do pohybu. Vlak ještě ani nezastavil, když se první nedočkavci v košilích, společenských kalhotách a polobotkách derou dovnitř  hlava nehlava. Je to souboj o každý centimetr. Několik lidí se ještě zoufale chytá madla ve dveřích a snaží se naskočit, ale to jim už ubíhá zem pod nohama, protože se souprava opět rozjíždí.

"Příměstskými vlaky jezdí skoro všichni, i ti bohatí, protože jiný způsob cesty do práce prostě není," krčí rameny Akaš. Vydat se po silnici by bylo ve zdejších zácpách šílenství. Železnice je proto životně důležitou tepnou města a současně nejrozsáhlejším příměstským železničním systémem na světě. Denně přepraví 7,5 milionu cestujících, tedy více lidí než žije v celém Bulharsku. 

Ve špičce jezdí vlaky každých několik minut a soupravy se točí jak rychle to jen jde. Proto i strojvůdci sedí v kabinách na obou koncích vlaku, aby mohli po příjezdu do cílové stanice vyrazit co nejdřív opačným směrem.

Cestování bombajskými vlaky má také svá nepsaná pravidla a jedním z nich je tzv. "čtvrté místo". Sedadla jsou designovaná pro tři cestující, jenže v Bombaji je běžné, že se vmáčke ještě čtvrtý člověk. Sice je to nepohodlné, ale lepší než hodinu stát ve zpoceném davu. Neuvolnění čtvrtého místa je považováno za neslušné a někdy mohou ostatní cestující zakročit.

Bez městské železnice by navíc nemohl fungovat další fenomén Bombaje, dabbawalové.

Dabbawala, poslíček s obědem od manželky

Bombajští dabbawalové jsou důležitou součástí života města. Zajišťují, že se 200 000 zaměstnancům v kancelářích, továrnách nebo úřadech dostane jejich každodenní oběd z domova včas a v pořádku. Zní to komplikovaně? Navíc v jednom z nejhustěji obydlených měst světa a bez jakékoli automatizace. Chybovost mají prý jen 1 oběd na milion správně doručených. Jedinou využitou technikou při doručování je příměstský vlak, jinak spoléhají na kola, nohy, ruce a oči.

Koloběh kovových bandasek s jídlem začíná každé všední dopoledne, kdy je dabbawalové vyzvedávají doma u zákazníků. Poté putují na sběrné místo v cílové železniční stanici, mezi největší patro Charni Road, Mumbai Central nebo Churchgate. Zde se zásilky setřídí a poté odchází do jednotlivých kanceláři, tak aby byly v čase oběda v cíli. Prázdné bandasky potom stejným způsobem putují zpět, aby je manželky mohly připravit na další den.

Při doručování zásilek se dabbawalové řídí systémem kódů na bandaskách, které označují místo vyzvednutí, počáteční železniční stanici, sběrnou stanici, oblast, budovu i patro. Protože část dabbawalů je negramotných, jsou zásilky označené barvami, symboly a písmeny. Systém je natolik bezchybný, že dabbawalové splňují nejpřísnější podmínky certifikace Sigma Six s hodnocením 99.999999.

Objednávka doručení jídla na celý měsíc vyjde na 600 až 1000 INR, tedy zhruba 200-300 Kč (2022). Dabbawalové si měsíčně přijdou měsíčně zhruba na 8-12 000 INR. Což je zhruba 4x méně, než je průměrný plat v Bombaji.

Slum Dharavi

Sednout si večer na Marine Drive, brouzdat se teplým pískem pískem na pláži Chowpatty, srkat ovocné smoothie a pozorovat nekonečnost Arabského moře. Bombaj dokáže nastavit vlídnou tvář. Jenže odvrácená strana života v tomto indickém velkoměstě vypadá o hodně jinak. Za všemi okouzlujícími mrakodrapy a nóbl nočním životem existuje tvrdá realita. Více než polovina obyvatel Bombaje žije totiž ve slumech. A největším z nich je Dharáví.        

"Chodit do školy mě strašně bavilo," říká Rádžeš se kterým vystupuji z vlaku ve stanici Mahim Junction a pomalu se noříme do spleti uliček a plechových chýší slumu Dharavi. "Dostávali jsme totiž zadarmo jídlo a někdy dokonce i mléko," usmívá se při vzpomínce na školní léta. Chodit do školy ho bavilo i proto, že doma neměl žádné problémy, pokud přinesl špatnou známku. Zatímco spolužáci byli doma bití holí, jeho rodiče ho vždy chválili za jakoukoli známku. "Máma s tátou jsou totiž negramotní, takže vůbec systému známkování nerozuměli," říká s trochou nostalgie v hlase. Dnes by však patřili spíš mezi výjimky, protože gramotnost v Dharáví dosahuje úctyhodných 69 %. Ta jej řadí mezi nejvyspělejší slumy na světě z hlediska vzdělání.

Váránasí: V hlavní roli Ganga a smrt

přejít na článek

Dharavi je vlastně takovým městem ve městě. Na pouhých 2 km² žije a pracuje více než 1 milion lidí, různých ras, náboženství i kast. "Máme tu vše, co k životu potřebujeme," říká Rádžeš. “Jsou tu školy, zdravotní péče, veškeré služby," vyjmenovává. Ani kriminalita tu prý není vysoká, jak by si člověk představoval. "Máme totiž silný komunitní život a také je tu na několika místech policie." 

Dharáví je vlastně takový multikulturní bublající kotel. Ve zdejším slumu se hovoří prý až 30 jazyky a najdou se tu lidé všech možných indických náboženství. Podle víry se většinou také sdružují do komunit. Uplatnit se zde prý není zase až takový problém. “Když tu má člověk známé, může začít pracovat klidně hned druhý den,” říká s trochou nadsázky Rádžeš. “A ubytování vyřešíš za 3000 rupií na měsíc, což není vůbec špatné.”

Život však z hlediska hygieny rozhodně nedosahuje kvality mimo slum. "Voda teče nejvýš 2 hodiny denně a toalety v chatrčích jsou zatím nedosažitelným snem," upřesňuje Rádžeš. Obyvatelé proto musí chodit vždy na společné záchody. V roce 2022 však vláda státu Maharáštra nechala postavit nové velkokapacitní veřejné toalety s více než stovkou záchodů, sprchami s teplou vodou a prádelnou. Za měsíční předplatné zaplatí každá rodina symbolickou 1 rupii (tedy zhruba 30 českých haléřů).

Auroville: Život v indickém utopickém městě bez peněz

přejít na článek

Dharáví však není pouhou obrovskou rezidenční čtvrtí pro chudé, ale také důležitým obchodním a průmyslovém hubem Bombaje, který ročně vygeneruje obrat 1 miliardu USD. Podobně jako v káhirském slumu Manshiyat Naser, i zde je hlavním zdrojem příjmů recyklace, 60 % odpadu Bombaje přichází právě sem na další zpracování. Mimo to se zde daří také hrnčířství nebo kožedelnému řemeslu. "Dneska si můžeš koupit kabelku s logem Dharavi, které se prodávají i v zemích Perského zálivu, " loučí se se smíchem Rakeš. 

Hinduistický nacionalismus

Za kosmopolitní Mumbají a vlastně celým státem Maharáštra se vedle slumů a žebráků táhne již přes 30 let ještě další odér. Tím je pachuť nacionalismu a náboženské nesnášenlivosti. Rozdělování na my a oni začalo po nepokojích v roce 1993. Tehdy se rozhořel spor mezi hinduisty a muslimy jako reakce na zbourání mešity Babri. Když se do konfliktu zapojila bombajská mafie a nacionalisté z Šiv Séna, stala se ze sporu městská válka. Během protimuslimského pogromu zemřely stovky lidí a po útocích následovaly bombové útoky. Událost zachycuje na pozadí hlavního příběhu také kultovní film Milionář z chatrče.

Na ulici by rozdělení společnosti člověk asi nepoznal, ale pod povrchem to někdy pěkně vře. Situace došla tak daleko, že někteří majitelé domů odmítají pronajímat byty muslimským nájemcům v "hinduistických čtvrtích". Některé čtvrtí jsou náboženský striktně rozdělené. "Když si majitel dá podmínku, že nechce muslimy, já jako makléř s tím nic neudělám," říká výmluvně Akaš. 

Makak rhesus: postrach indických měst

přejít na článek

Podle India Housing Report argumentují hinduističtí majitelé tím, že nájemníci mají právo na svou bezpečnost. Už však nevysvětlují, jakým ohrožením může být mladá studentka sociálních věd v hidžábu. Situace v Bombaji tak vede ke vziku ghet, což je z bezpečnostního hlediska mnohem větší problém, než domnělá nebezpečnost nechtěných sousedů.

Sám Akaš má jasno: "Víš proč nemám rád Gándhího? Může za rozpad původní velké Indie a to mu nikdy nezapomenu. Z Pákistánu museli všichni hinduisté odejít, ale v Indii muslimové zůstali," uzavírá náš rozhovor.