Při tomto rozlišení obrazovky se nacházíte v omezeném režimu stránek, kliknutím přejdete na mobilní verzi.

Pripjať & Černobyl – Reportáž z města duchů

Uzavřená zóna kolem černobylské jaderné elektrárny Uzavřená zóna kolem černobylské jaderné elektrárny

Pripjať/Černobyl, Ukrajina – Julija přikládá dozimetr k trubce zaražené do země. Ten náhle zvyšuje intenzitu svého pípání a hodnoty na displeji dramaticky stoupají. “Lidé často žijí v představě, že Černobyl je už bezpečný. Ale opak je pravdou. Vysokou radiaci najdeš ještě na mnoha místech,” říká. “Pokud však budeme dodržovat všechna bezpečnostní pravidla, nezasáhne nás větší dávka, než při dvouhodinovém letu,” dodává s úsměvem. 

Julija má k tomuto místu osobní vztah. Její otec pracoval na místě katastrofy jako likvidátor a ona sama je černobylským dítětem. Tak byly označované všechny děti narozené v Sovětském Svazu tři měsíce před a čtyři měsíce po katastrofě.

Obsah:
Pripjať před katastrofou
Výbuch jaderné elektrárny Černobyl
Likvidátoři
Uzavřená zóna kolem černobylské elektrárny
Sarkofág nad elektrárnou a nový kryt
Stalkeři v Černobylu

Hodnoty na dozimetru dramaticky stoupají – mnoho míst uzavřené zóny stále není bezpečných

Pripjať před katastrofou

Pripjať byla postavená v roce 1970 jako 9. nukleární město Sovětského svazu, tzv. atomograd. Primárně bylo určené pro zaměstnance černobylské jaderné elektrárny. Někdy se mu přezdívalo město mladých. “Průměrný věk obyvatel se pohyboval mezi 27 a 28 roky,” upřesňuje Julija.

Výstavbou a budoucím řízením elektrárny byl pověřený Viktor Brjuchanov. Brjuchanovovi patřili v Pripjati mezi nejváženější rodiny a sám Viktor byl pravidelně volen do městského výboru. Právě Brjuchanov se hodně zasloužil o vzkvět města, když některé z prostředků pro elektrárnu nechal investovat právě ve měste. 

V Pripjati před katastrofou by chtěl bydlet snad každý občan Sovětského svazu. Ve srovnání s většinou ostatních sovětských měst, žili zdejší obyvatelé ve velkém blahobytu. Kvalita bydlení, služby i příjmy obyvatel byly nadprůměrné. “Regály obchodních domů bývaly denně plné. Pripjaťané neznali téměř fronty. Dokonce se sem na nákupy sjížděli lidé z Kyjeva nebo sousedního Běloruska,” říká Julija.

Ruiny obchodního domu v Pirpjati

Výbuch jaderné elektrárny Černobyl – zkáza atomového města

V 1 hodinu ráno 26. dubna 1986, když obyvatelé Pripjati spokojeně spali, ještě netušili, že se za 23 minut stane jejich město epicentrem největší jaderné apokalypsy světa. Jako důsledek nedodržení parametrů při bezpečnostní zkoušce došlo k havárii, která uvolnila tolik radioaktivní kontaminace, jako 400 atomových bomb v Hirošimě.

Po výbuchu nastal chaos a nikdo si z počátku nepřipouštěl skutečný rozsah havárie. “Sovětští představitelé zahájili evakuaci nejzasaženějšího obyvatelstva až po 36 hodinách,” říká Julija. Den po katastrofě se v pripjati konalo 7 svateb a místní obyvatelé si dopady nijak nepřipouštěli. Dokonce ještě 1. května se v Homelu, Kyjevě a dalších městech v okolí Černobylu slavil Svátek práce, jako by se nic nedělo.

Na celou událost bylo vyhlášené přísné informační embargo. KGB nechala odpojit všechny telefonní linky z oblasti. Zatímco byli obyvatelé ze zamořené oblasti postupně evakuováni, zbytek země měl o nehodě jen kusé informace. Začátkem května se však i v hlavním městě Kyjevě začaly šířit zvěsti o nadcházející nové explozi, která by mohla mít tak ničivé účinky, že by bylo zasaženo území do vzdálenosti 500 km. Kyjevané proto začali skupovat jízdenky a letenky pro cestu mimo Ukrajinu. Město opustilo až 55 000 obyvatel.

Pripjať – hotel Polesí a jaderný administrativní komplex

V prvním měsíci od katastrofy bylo přesídleno 116 000 obyvatel žijících v okruhu 30 km kolem elektrárny. “Většinou se přestěhovali do nově založeného Slavutyče, nebo dnes žijí na  kyjevském sídlišti Traješina,” říká Julija a doplňuje “rodiny z Pripjati získaly odškodnění 9000 rublů a dalších 1500 za každé dítě.”

Valentina Borisivna, jedna z místních bábušek, která se vrátila zpět do Černobylu, rozlévá domácí horilku a vzpomíná na nucené vystěhování před 34 lety: “Vojáci nám řekli, že půjdeme pryč jen na 2 dny. Potom se prý budeme moci vrátit,” říká tichým hlasem a přivírá oči, před kterými jí běží stále ty smutné okamžiky. Lidé si tehdy směli s sebou vzít pouze jediné zavazadlo. “Nejhorší bylo zvládnout celou situaci psychicky. Žádnou psychologickou pomoc jsme však nikdy nedostali,” říká. 

Jedna z černobylských bábušek vypráví svůj příběh

Likvidátoři – hrdinové, kterými by radši nebyli

Po havárii bylo nezbytné začít s urychleným čištěním oblasti, což měli na starost pracovníci, kterým se říkalo likvidátoři. Prvními, kdo dorazil na místo nehody byli hasiči. Těm však chybělo jakékoli protiradiační vybavení. Obleky i respirátory. Tudíž po pouhých 30 minutách práce začali trpět nemocemi z ozáření. “Odklízecích prací se za celou dobu zúčastnilo podle odhadů až půl milionu lidí,” doplňuje Julija. 

Jako první na místo dorazili hasiči, kteří začali bez jakéhokoli protiradiačního vybavení hasit požár, který vzniknul po výbuchu 4. reaktoru. Ač byla Pripjať atomovým městem, zdejší hasiči měli prý jen minimální informace o radioaktivitě a projevech jaderného ozáření. Záchranáři byli vystaveni záření 10 000 rentgenů za hodinu, přitom k jisté smrti stačí 500 rentgenů po dobu 5 hodin. Nevolnost, zvracení a silné bolesti hlavy začali pociťovat první ze záchranářů brzy. Když se jejich stav horšil, byli nejprve převezeni do pripjaťské nemocnice. Jenže ta, ač byla na vysoké úrovni, neměla vybavení pro léčbu radioaktivní otravy. Proto byli hasiči následně převáženi do moskevské 6. nemocnice na specializované radiologické oddělení.

Likvidátory byli vojáci základní služby, členové jednotek civilní obrany, letci, lékaři, vědci a mnoho dalších profesí. Likvidátoři v první linii měli často jen primitivní vybavení a museli si vypomáhat svépomocí. Obkládali si proto vozidla olověnými pláty nebo vyráběli z olova ochranné obleky, které často vážily až 30 kg. Museli dodržovat také zvláštní stravovací režim s dostatkem potravin, které pomáhají vylučovat radioaktivitu z těla. Jeden z likvidátorů dokonce vzpomínal, že se sprchovali i 5× denně. Za svou práci dostávali jen o trochu víc peněz, než bylo běžné. Odměny častokrát prý dostávali v lahvích vodky.

Mozaika v Pripjati

Ačkoli bylo od začátku na celou událost vyhlášené informační embargo, jedním z prvních a pouhých 5 akreditovaných reportérů pro Černobyl byl Igor Kostin z agentury Novosti. Ještě v den havárie se mu podařilo přiletět vrtulníkem k elektrárně a vyfotografovat hrůzné záběry roztrženého reaktoru.

Všude byla cítit pachuť kovu,” vzpomínal Kostin přes svou smrtí. Během přeletu se mu podařilo vyfotografovat jen 12 snímků. “Po minutě se fotoaparát zasekl a všechny negativy byly tmavé,” říkal.

Kostin se během své práce několikrát dostal do těsné blízkosti reaktoru a v desítkách případů prolétal nad 4. blokem jaderné elektrárny. Ačkoli se jako redaktor účastnil války ve Vietnamu i sovětské okupace Afghánistánu, Černobyl byl podle něj nesrovnatelný: “Je to horší než válka, během ní nepřítele vidíte, tady ne.

Poštovní schránky v jednom z opuštěných domů v Pripjati

Uzavřená zóna – Pripjať & Černobyl dnes

V současnosti je uzavřená zóna rozdělená na 2 části. Do vnitřního okruhu o průměru 10 km kolem elektrárny je vstup umožněn pouze vědcům, pracovníkům elektrárny či účastníkům exkurzí. Jakýkoli trvalý pobyt je přísně zakázán. Do širšího 30-kilometrového pásma se už však postupně vrací život. Například město Černobyl dnes znovu obývají lidé. Většinou pracovníci elektrárny nebo osadníci.

"Nemohla jsem žít jinde, chci zemřít tam, odkud pocházím," vypráví Valentina, proč se rozhodla vrátit. S manželem se jim před lety podařilo vrátit a usadit se. "Dokonce jsme sehnali práci přímo zde v Černobylu," říká. Dnes žije v malém domku na okraji města relativně soběstačný život. Bez omezení však zdaleka není. "Oficiálně je zakázané v této zóně cokoli pěstovat," říká Julija. A ani s dopravou do Kyjeva to není kdovíjak slavné. "Já už nikam ale nejezdím. Co chybí mi přiveze syn," loučí se Valentina.

Pripjať - tělocvična

Pripjať dnes zarůstá hustou vegetací a v mnohém připomíná ztracená mayská města kdesi ve středoamerické džungli. Místa jako Café Pripjať, nemocnice nebo kino, která před 35 lety pulzovala životem, dnes obrůstá částečně neprostupný les. Odchodem lidí a vyhlášením uzavřené zóny, se otevřela nová šance pro přírodu. V roce 2004 vypustili přírodovědci experimentálně na ukrajinsko-běloruském pomezí 36 divokých koní Przewalského a daří se jim prý skvěle. Zvířata využívají opuštěná sídla lidí pro svůj úkryt. Vedle koní žijí v uzavřené zóně jeleni, divočáci a fotopasti zachytily dokonce i medvědy.

Dobové noviny v jedné z opuštěných budov v Pripjati

Sarkofág nad elektrárnou a nový kryt

Po dokončení nezbytných odklízecích prací bylo politbyrem rozhodnuto, že se 4. reaktor jaderné elektrárny musí pohřbít. Jefimu Slavskému, ministru pro střední strojírenství, pod kterého stadaly i jaderné elektrárny proto uložilo, že musí být vybuchlý reaktor trvale utesněn. Inženýři a architekti přišli s návry tří řešení. První zahrnovalo zasypání reaktoru pískem, betonem a kovovými koulemi, dalším bylo vybudování klenby nad elektrárnou a posledním řešení byla výstavba betonové konstrukce na základech a stěnách původního reaktoru. Zvolena byla nakonec poslední varianta.

Výstavba sarkofágu byla velká stavebně-logistická událost. V okolí byla vybudována malá městečka, silnice, železnice a vznikla zde dokonce nová betonárna. Problémem však bylo silné záření, které komplikovalo práci. Vojáci a dělníci povolaní na stavbu byli vystaveni záření mezi 5 až 370 rentgeny. Na stavbě se podílelo 80 000 lidí a spotřebovalo se 300 000 tun betonu. Původně stanovený termín dokončení politbyrem do 4 měsíců byl nereálný a stavba se protáhla o další 2 měsíce. 

Vzhledem k nedostatku energie v zemi zůstaly ostatní reaktory v provozu. Druhý byl vyřazený po požáru v roce 1991, první 1996 a třetí byl odstavem až v roce 2000. Navíc souběžně probíhala konstrukce 5. a 6. reaktoru, která byla definitivně ukončena v roce 1998.

Původní a dočasný sarkofág začal v roce 1995 vykazovat znaky rozkladu, které se postupem času začaly zhrošovat. Odpovědné úřady proto rozhodly, že je potřeba připravit kryt nový. Výstavba probíhala 108 m vysoké konstrukce probíhala vedle původního sarkofágu od roku 2012.

V roce 2019 se celá oblast zase o něco zdokonalila v zabezpečení 4. bloku elektrárny. Nový kryt brání unikání radiace a chrání původní železobetonový sarkofág před povětrnostními vlivy i případným zemětřesením. Velkým problémem starého sarkofágu byly hlavně díry, kterými protékala děšťová voda a vyplavovala radioaktivní látky.

Právě kvůli příliš vysoké radiaci u původního sarkofágu musel být nový kryt zbudován několik set metrů od elektrárny. "Ten poté posunovali inženýři nad reaktor po kolejnicích celých 14 dní," přibližuje Julija náročnost operace. "Ocelová konstrukce v hodnotě přes 2 miliardy eur bude chránit reaktor dalších 100 let," uzavírá Julija.

Nový kryt nad čtvrtým reaktorem černobylské jaderné elektrárny

Stalkeři v Černobylu

I po 34 letech přitahuje místo jaderné nehody velkou pozornost a čím dál tím víc návštěvníků chce zakázanou zónu objevovat nelegálně na vlastní pěst. Říkají si Stalkeři, podle staré počítačové hry inspirované Černobylem, do oblasti se vkrádají přes nehlídané úseky a tráví v zóně klidně celé dny. Celý komplex sice střeží hlídači, ale na 2600 km2 jich prostě není dostatek. Vzdálené oblasti jsou chráněné jen starým plotem s ostnatým drátem, který není těžké překonat.

Pripjať - staré ruské kolo v zábavním parku

Do zóny jsme se tehdy vydali jen ve dvou,” vypráví mi couchsurferka Marija a pokračuje “oblasti daleko od checkpointů nejsou moc dobře střežené.” Na dotaz, zda se nebála míst zamořených radiací, odpovídá s úsměvem: “Měly jsme s sebou dozimetr. Ten má doma skoro každý Ukrajinec.” Co dívky k návštěvě vedlo, shrnuje Marija lakonicky: "Dobrodružství."

Obě dívky nakonec přeci jen hlídky objevily a odvedly na výslech. “Musely jsme sepsat protokol, zaplatit pokutu a vyhostili nás. Do vězení jsme ale naštěstí nešly,” říká uvolněným hlasem Marija. Znovu se však do Černobylu nelegálně nechystá. “Kdyby mě objevili strážci podruhé, už by to tak snadno neprošlo,” uzavírá.

Kulturní dům Energetik v liduprázdné Pripjati

I přes nesporně dobrodružný zážitek hrozí nelegálním návštěvníkům na mnohých místech nejen silný radioaktivní zásah, ale také různé nehody v rozpadajících se opuštěných budovách. V neposlední řadě také riskují tím, že neprocházejí standardní výstupní dozimetrickou kontrolou jako legální návštěvníci nebo zaměstnanci. 

Ať už tato místa navštívíte v rámci legální exkurze, nebo stejně jako tyto dvě dívky, jedno je možné garantovat. Mrazivý pocit v těle.

Evropa Ukrajina Černobyl Pripjať urbex

Související články

Pro zlepšování prostředí tohoto webu, analytické účely a cílenou reklamu využívám soubory cookies.

více informací rozumím