Mysteriózní místa, dějiště přírodních, válečných i jiných lidských katastrof nebo smrt fascinují lidi od nepaměti. Vždyť i ve zpravodajství se těší největší sledovanosti události spojené s utrpením. Není proto divu, že se před několika lety objevil nový fenomén – Dark tourism (česky temná turistika). 

Samozřejmě, že místa jako Osvětim nebo Pompeje, navštěvovali lidé ještě v době než se vůbec tento pojem objevil. Temná turistika však vystihuje spíš systematické vyhledávání a navštěvování temných míst, spojených s neštěstími a umíráním. Důležitou podmínkou je osobní kontakt s daným místem.

Obsah:
Co je Dark tourism?
Kontroverze temné turistiky
Továrna na smrt – nacistické vyhlazovací tábor v Osvětimi
Smrtící experiment – Pripjať & Černobyl
Chemická genocida – Halabdža
Genocida proti vlastním lidem – Tuol Sleng & Killing Fields
Totalita v praxi – sovětské gulagy
Válka v Indočíně
Vymazané město – Hirošima
Centrum studené války – Berlín
Poslední genocida v Evropě – Srebrenica
Ve spárech KGB - vězení v Karostě

Co je Dark tourism?

Slovo Dark tourism (česky Temná turistika) je pojem relativně nový. V polovině 90. let s ním přišli profesoři Malcolm Foley a John Lennon. Samotný fenomén návštěv míst spojených se s smrtí a utrpením ovšem  fascinuje lidi mnohem delší dobu. 

Již v roce 1884 začali bohatí obyvatelé Londýna provozovat tzv. slumming, tedy navštěvování extrémně chudých míst a pozorování zdejšího způsobu života. To však ještě nebyl skutečný Dark tourism.

Opravdovým začátkem temné turistiky se dají nazvat až výpravy do belgického města Ypres po skončení 1. světové války, kde se odehrál historicky první útok chemickými zbraněmi.

A co Dark tourism není?
Protože je podmínkou zařazení mezi Temná místa utrpení a smrt, nemůžeme z logiky věci počítat taková, kde k tragické události nedošlo. Z pravidla jsou to opuštěné budovy nebo místa. Takový Spreepark v Berlíně v mnohém připomíná opuštěný park v Pripjati nebo bývalé těžební město Pyramiden na Špicberkách. Jenže na rozdíl od ukrajinské verze se v berlínském parku ani Pyramiden nestala žádná katastrofa a nedošlo ke ztrátám na životech.  

Kontroverze temné turistiky

Ve své podstatě není na návštěvě těchto míst nic neetického. Naopak taková návštěva vězení, mučírny a popraviště Tuol Sleng může člověku pomoci pochopit zrůdnost a rozměr zločinu, který komunističtí Rudí Khmérové napáchali. Pokud člověk k místu přistupuje s pokorou a primárním zájmem je pochopení souvislostí, může být návštěva dokonce žádoucí. 

Problematická většinou tedy nebývá samotná návštěva, jako spíš záměr spojený s nevhodným chováním. Pokud se například do Osvětimi vydá turista, jehož primárním cílem je pořízení další vysmáté selfie a chová se zde jako na pouti, je taková návštěva hodně kontroverzní. Těmto lidem častokrát nedochází to nejpodstatnější – návštěva je o příbězích lidí, kteří na temných místech trpěli, nikoli o turistech samotných.

Podobně problematické může být třeba nezákonné pronikání tzv. Stalkerů do uzavřené zóny v Černobylu, kteří zdejší unikátní místo často ničí. Nemluvě o nebezpečí radioaktivity a jejího možného roznášení na svém oblečení.

Pro férovost je však potřeba dodat, že to nejsou jen neukáznění turisté, ale i marketing, který z těchto míst vytváří komerční Disneyland. Jít si zastřílet z AK-47 u tunelů Cu Chi nebo stánky se suvenýry před checkpointem do černobylské zóny, jsou podle mého názoru už za hranou. 

Temná turistika ze své podstaty balancuje na hraně a existuje pouze tenká linka mezi etickým a neetickým chováním. Vždy rozhoduje záměr, s jakým na místo přicházíte. Zajímá vás téma do hloubky nebo si chcete udělat zápis do deníčku: “Byl jsem tady”?

Pozitivním dopadem temné turistiky je, že díky ní nebudou tato místa nikdy zapomenuta. A úplně nejlepší by bylo, kdyby žádná podobně temná místa již dále nevznikala.

Továrna na smrt – nacistické vyhlazovací tábor v Osvětimi

Těžko hledat ikoničtější místo spojené s holocaustem než Osvětim. Během 2. světové války zde vyrostl jeden z největších koncentračních a vyhlazovacích táborů. V táboře smrti zemřelo přes 1,1 milionu lidí v plynových komorách, vyhladověním nebo těžkou otrockou prací.  

Pro konečné řešení židovské otázky vznikla na příkaz Heinricha Himmlera v bývalých kasárnách na jihu Polska první část vyhlazovacího tábora označovaná jako Auschwitz I. Téměř v každé budově této části tábora je muzeum s artefakty vězňů. Vystavené jsou zde dokumenty a fotografie lidí, jejich boty, brýle nebo dokonce i vlasy, které byly používány třeba na výrobu koberců. Do této části se vstupuje nechvalně proslulou bránou s nápisem Arbeit macht frei. Ačkoli nápis znamená Práce osvobozuje, ve skutečnosti vedla cesta vězňů pouze jedním směrem.

Jak cestovat nalehko

přejít na článek

Vzhledem k nedostačující kapacitě byla roku 1941 dostavena druhá část tábora ve 3 km vzdálené vesničce Březinka. Označována byla jako Auschwitz II (Auschwitz-Birkenau). V Březince rozjeli nacisté vražednou mašinerii v opravdu extrémních rozměrech. Právě v Březince se nachází ikonická brána kteoru projížděly transporty. Na rampě uvnitř tábora byli lidé třízeni hned po výstupu u vagonů a 70 % z nich zamířilo rovnou do plynové komory.

Třetí částí byl tábor Auschwitz III (Monowitz), který sloužil jako pracovní. Napojený byl na důležité německé průmyslové podniky jako IG Farben nebo Buna Werke. 

Ročně areál bývalého koncentračního tábora navštíví přes 2 miliony návštěvníků. Vstupné je zdarma.

Smrtící experiment – Pripjať & Černobyl

Je 1 hodina 23 minut a atomové město Pripjať klidně spí. Nikdo netuší, že za 40 vteřin vypukne apokalypsa, která změní celou oblast na desítky let. 

Havárie jaderné elektrárny byla důsledkem nedodržení postupů během bezpečnostní zkoušky. Nehoda uvolnila tolik radioaktivity, jako ekvivalent několika stovek hirošimských bomb.

Ačkoli se elektrárna nazývala černobylská, symbolem obětí je blízké město Pripjať, které bývalo výkladní skříní Sovětského svazu. Během několika dní byl zdejší život vytržený i s kořeny. Pamětníci se dodnes těžko vyrovnávají s tímto zážitkem. Novinář Viktor Kostin, který jako jeden z prvních havárii dokumentoval, vzpomínal: “Je to horší než válka, v ní aspoň můžete nepřítele vidět.” 

Pripjať byla evakuovaná až po dlouhých 36 hodinách a celé město zůstalo v takovém stavu, v jakém z něj obyvatelé narychlo odešli. Dnes je Pripjať opuštěným městem duchů, které zarůstá vegetací. Vypadá to zde trochu jako v opuštěných mayských městech v guatemalské džungli. Mnohá místa jsou však smrtelně zamořená a vstup do některých budov (např. do bývalé nemocnice) může být životu nebezpečný.

Z důvodu útoku na Ukrajinu není v současné době možné navštívit Uzavřenou zónu Černobyl. 

Hippie Trail 70. let: Drogy, svoboda a magický orient

přejít na článek

Totalita v praxi – sovětské gulagy

Během existence Sovětského svazu vzniklo téměř 500 komplexů, pod které spadala další tisícovka podřízených pracovních táborů. Na rozdíl od nacistických táborů nebylo účelem vyhlazení, ale otrocká práce. 

Ze stovek gulagů se do dnešní doby zachovaly pouze jednotky. Jedním z prvních byl tábor na Soloveckých ostrovech těsně u polárního kruhu v Bílém moři. Gulag uvnitř zdejšího kláštera se stal předobrazem pro další tábory po celém Sovětském svazu. Vězni, mezi kterými byly i děti, zde museli vykonávat těžké práce a žili v drsných arktických podmínkách bez dostatku jídla, tepla a základních životních potřeb.

Dalším ze stále dochovaných bývalých gulagů je Perm-36. Zdejší tábor je dostupný mnohem snadněji po Transsibiřské magistrále. Permský gulag byl určený pro zvlášť nebezpečné protistátní zločince a uzavřený byl jako jeden z posledních v 80. letech. Dnes na místě naleznete zajímavou expozici.

Jedním z nejhorších míst, kam se vězeň v Sovětském svazu mohl dostat, byl dálný východ v oblasti Kolymy. V regionu postupně vyrostlo až 80 pracovních táborů. Vězni zde pracovali v extrémních podmínkách. Teploty v zimě klesají až k -50°C. Ve městě Magadan dodnes žije necelých 100 tisíc obyvatel, kteří jsou potomky vězňů, dozorců a administrativních pracovníků těchto pracovních táborů. 

Válka v Indočíně

Jestli jsou nějaké země synonymem pro válku, určitě mezi ně patří i Vietnam. Vietnamský konflikt trval s přestávkami 20 let a skončil porážkou jihovietnamské a americké armády v roce 1975. Za sebou však nechal přes milion obětí a ještě více zraněných.

Zatímco americká armáda vystupovala z pozice silnějšího, spojenci severovietnamců z Národní fronty pro osvobození Jižního Vietnamu (Vietcong) využívali na jihu guerillový způsob boje. Jedním z památníků tehdejších bojů je systém tunelů vybudovaných Vietcongem pár desítek kilometrů od Saigonu. Původní tunely byly dlouhé až 200 km a propojovaly podzemní nemocnice, jídelny, ubytování i sklady zbraní. Nekomerční i méně navštěvovanou variantou tunelů jsou potom ty ve Vinh Moc v centrálním Vietnamu nedaleko Dong Ha.

Kdo chce poznat nejtemnější vzpomínky na vietnamsko-americkou válku, neměl by vynechat saigonské War Remnants Museum. V areálu je vystavených mnoho artefaktů, techniky i fotografií, které jsou však poplatné zřizovatelům muzea, tedy vítězům konfliktu a vystihují zrůdnosti války jen z jednoho úhlu pohledu.

Místem jedněch z nejtěžších bojů byla oblast Demilitarzované zóny ve středním Vietnamu. Obléhání základny Khe Sanh, útok na město Hue během ofenzivy Tét, Camp Caroll nebo most Hien Luong pátek mezi některé z nich.

Není válečný konflikt, během kterého by nedocházelo ke zločinům proti civilnímu obyvatelstvu. Takový moment si s sebou nese i válka ve Vietnamu. Ostudný masakr civilistů, žen i dětí ze strany americké armády proběhl ve vesnici My Lai v roce 1969. Odhaduje se, že zde o život přišlo mezi 350 až 500 lidmi. Dnes je na místě masakru muzeum s dobovými atrefakty i fotografiemi a zbytky zničených domů.

V Hanoji dobu vietnamské války připomíná věznice Hoa Lo, kde byl vězněný pozdější americký senátor John McCain nebo trosky sestřeleného bombardéru B-52 ve čtvrti Da Bihn.

Vymazané město – Hirošima

Je 8:15 hodin ráno 6. srpna 1945 a bombardér B-29 právě svrhl jadernou bombu Little Boy na Hirošimu. Několik vteřin nato se nad městem vznáší kouř typického atomového hřibu. Právě začala doba jaderných zbraní.

Po útoku byla Hirošima kompletně zničená, stát zůstala jen necelá stovka budov a zemřelo přes 140 000 obyvatel. Tři dny po Hirošimě následovalo svržení druhé jaderné bomby na Nagasaki a 15. srpna Japonsko konečně kapitulovalo.

Místa spojená s katastrofou ročně navštíví kolem 1,5 milionu návštěvníků. Ti nejčastěji míří k Atomovému dómu, který postavil český architekt Jan Letzl, do Parku míru nebo k muzeu mírového památníku.

Couchsurfing: Jak získat nové přátele po celém světě

přejít na článek

Nejrychlejší genocida – Rwanda

Genocida ve Rwandě bývá označovaná jako poslední. Bohužel má však i další přívlastky, jako nejrychlejší nebo také nejbrutálnější. Nejrychlejší proto, že během jediné minuty umíralo 7 lidí. 

Hutuští rebelové se postavili proti Tutsiům, ale také vlastním lidem, kteří se řadili mezi umírněné. Rozdělení společnosti nebylo na základě etnika, ale spíše společenského postavení. Rebelující Hutuové byli spíš chudšími pasáky, zatímco menšinoví Tutsiové vlastníky stád. 

Konflikt trval pouhé 3 měsíce, jenže i během takto krátké doby zemřelo přes 800 000 lidí a dalších 2,5 milionu bylo vyhnáno ze svých domovů. Genocida hluboce ovlivnila život nejen v této chudé středoafrické zemi, ale i u jejich sousedů. Za hranice prchlo milion lidí, kteří s sebou přinesli také epidemii viru HIV a Rwanda se propadla do hluboké hospodářské recese.

Téma rwandské genocidy je komplexně zpracované v muzeu genocidy v Kigali. 

Chemická genocida v Iráckém Kurdistánu – Halabdža

Zatímco jaderná katastrofa v ukrajinském Černobylu byla důsledkem hrubého zanedbání bezpečnosti, v Halabdži šlo o plánovaný a důkladně promyšlený plán na vyhlazení části kurdské populace chemickými zbraněmi v iráckém Kurdistánu.

16. března 1988 se z iráckých letišť vznesly bombardéry Su-22 a vrtulníky Mi-8, které nesly chemické hlavice s yperitem. Událost se stala největším chemickým útokem proti civilnímu obyvatelstvu na světě. Během náletu zemřelo až 5 000 lidí a přes 10 000 bylo zraněno.

Po pádu režimu byli za zločiny proti lidskosti odsouzeni Nejvyšším iráckým trestním tribunálem Saddám Husajn, tehdejší prezident Irácké republiky a vůdce operace Ali Hasan al-Madžíd, přezdívaný chemický Alí.

Dnes stojí na místě útoku památník míru a muzeum se sbírkou dobových artefaktů, tanků a letadel.

Centrum studené války – Berlín

V době studené války býval Berlín středobodem světového dění. I z toho důvodu zde naleznete mnohem víc míst spojených s temnou turistikou než ve kterémkoliv jiném městě.

V roce 1961, v době kdy NDR docházel ekonomicky dech a zemi opouštěly lidé po tisících, rozhodlo politbyro o zastavení této emigrační vlny postavením zdi mezi východem a západem. Kolem zdi vzniklo obávané pásmo smrti s elektrickým plotem, výběhem pro psy, po zuby ozbrojenými vojáky a samostříly. Během pokusu o přechod přišlo u Berlínské zdi o život přes 200 lidí. Dnes je Berlín opět spojený, ale pěkně zachovalé pozůstatky zdi můžete nalézt v East Side Gallery nebo na Bernauer Strasse.

Ti, kterým se útěk nepovedl a byli chyceni před nebo v průběhu činu, končili v nechvalně známém vězení Hohenschönhausen. Areál spadal pod Ministerstvo státní bezpečnosti (Stasi) a lidé držení za těmito zdmi nezažívali většinou fyzický, ale psychický teror. Věznice fungovala utajeně a nebyla zakreslena v žádných mapách. Dnes je v jejích prostorách zajímavé muzeum a funguje jako památník. Návštěvníci se také mohou vypravit do bývalého sídla Stasi, ze kterého vzniklo muzeum s dobovými sbírkami.

Špicberky: Království ledních medvědů za polárním kruhem

přejít na článek

Genocida proti vlastním lidem – Tuol Sleng & Killing Fields

Podobně jako v jiných komunistických zemích, i v Kambodži byli Rudí Khmérové na počátku nadějí, jak se vypořádat s chudobou. Během pár hodin po obsazení Phnom Penhu však bylo jasné, že se blíží něco strašného. Nikdo ještě zatím nemohl dohlédnout, jakých rozměrů toto rudé řádění dosáhne, ale mračna se začala stahovat.

Rudí Khmérové počítají rok nula od 17. dubna 1975. Muž číslo dvě tehdejší Kambodži, který byl odsouzený na doživotí za genocidu, vzpomínal: “Rok nula proto, že jsme dostali korupci, prostituci, okrádání rolníku i ponížení Kambodži na nulovou úroveň.”

Pro nepřátele režimu vzniklo vězení Tuol Sleng s označením S-21. Spíš než vězení však místo fungovalo jako mučící přestupní stanice. Rudí Khmérové sem sváželi lidi ze všech koutů Kambodže. Častokrát stačilo jen rozumět anglicky nebo francouzsky a lidé končili ve věznicích smrti jako možní špioni. 

Mučením nutili dozorci vězně ke smyšleným doznáním. Jakmile se jim podařilo obviněné zlomit a vynutit si přiznání, byli vězni ihned odváženi na hromadné popraviště v Choeung Ek, dnes známém jako Killing fields. Z celkových 17 000 vězňů přežilo pouhých 12. 

Poslední genocida v Evropě – Srebrenica

Srebrenický masakr je největší masovou vraždou v Evropě od 2. světové války. Oficiálně byl označený za genocidu muslimského obyvatelstva.

Válka v bývalé Jugoslávii byla výsledkem zhroucení pilířů a symbolů jednoty země. Nejprve to byla smrt Jozipa Tita, následovaná o několik let později prodemokratickými změnami ve světě a zánikem Svazu komunistů Jugoslávie. Jako první že svazku odešli Slovinci a poté Chorvaté. Ovšem největší problémy nastaly v multietnické Bosně, kde se mísily menšiny Bosňáků, Srbů a Chorvatů. V referendu roku 1992 hlasovala většina obyvatel pro samostatnost, což se nelíbilo zdejším Srbům. 

Tři roky mezi sebou válčila jednotlivá etnika a masakry včetně etnických čistek probíhaly na všech stranách. Srebrenica se stala vyvrcholením tohoto konfliktu a byla označena za akt genocidy ze strany bosenskosrbské armády a srbských paramilitárních jednotek. 8 000 muslimských mužů a chlapců od 15 let bylo odděleno od žen, dětí a starců a následně popraveno.  

Málokterá podobná událost byla tak pečlivě zdokumentovaná, jako právě tento masakr.  Z masových hrobů se podařilo exhumovat a identifikovat většinu obětí pomocí DNA. 

Na místě masakru nedaleko bývalé základy OSN v Potočari stojí muzeum věnované zdejším tragickým událostem a památník genocidy. Tématu se věnuje také sarajevská galerie 11/07/95.

Ve spárech KGB – vězení v Karostě

Jaké to je být vězněm v totalitním kriminálu? Ve vězení Karosta, nedaleko lotyšské Lijepaji, si to mohou návštěvníci vyzkoušet na vlastní kůži. A určitě nejde o žádnou atrakci jen tak na oko. Smích zde přejde i ty nejzarytější vtipálky. Noc tráví návštěvníci na starém slamníku pod dohledem dozorců, kteří využívají nevybíravé způsoby k udržení pořádku. Stejně jako v dobách, kdy zde vládli skuteční dozorci KGB.