Při tomto rozlišení obrazovky se nacházíte v omezeném režimu stránek, kliknutím přejdete na mobilní verzi.

To nejčerstvější ovoce nekoupíte v supermarketu, ale na trhu nebo z pojízdného vozíku To nejčerstvější ovoce nekoupíte v supermarketu, ale na trhu nebo z pojízdného vozíku

Život v Hanoji: Reportáž z městské džungle

Hanoj, Vietnam — Sedím v pouliční hospůdce na okraji Staré čtvrti. Takové té tradiční. S malými plastovými stolky a židličkami, na kterých si připadáte jako obr v domku trpaslíků. Hosté si pivo berou sami přímo z lednice. Kdo chce pít bia hoi, toho obslouží osobně pan Hung, kterému tu štamgasti neřeknou jinak než Mr. H.

Před 20 lety byla Hanoj mnohem klidnější,” vypráví Bob a otevírá láhev piva otvírákem zavěšeným na stěně. Bob je Čech, který do Hanoje přišel v 90. letech a zůstal natrvalo. “Tehdy po ulicích běhalo nanejvýš pár výstředních backpackerů z Japonska a místo motorek tu jezdili lidé na kolech,” vzpomíná s trochou nadsázky na dobu, kdy domy z francouzské koloniální éry  ještě nezakrývaly reklamní poutače a vývěsní štíty.

Tehdy dokonce platil povinný noční klid,” říká. Všechny restaurace prý musely večer zavřít už v 10 hodin. Jenže to byla voda na mlýn podnikavých Vietnamců. Mnoho z nich otevřelo neoficiální bary ve svých domech, takže se lidé často jen přesunuli a popíjeli dál. “Bylo hodně výstřední sedět u někoho cizího doma a pít pivo, když vedle nás na kanapi spala 90-letá babička,” usmívá se Bob. V té době již podnikalo mnoho Vietnamců. Vrcholily totiž reformy Doi Moi, obdoba naší Perestrojky.

Koncem 70. let byl stav vietnamské ekonomiky již neudržitelný a všichni věděli, že bez reforem to dál nepůjde. První změny hospodářského systému přišly začátkem 80. let, tedy ještě před Perestrojkou v bývalém Československu. Naplno se Renovace rozběhla v roce 1986 a díky ní režim přežil i pád Sovětského Svazu. Změny spočívaly v decentralizaci vlády, dekolektivizaci zemědělství, rozdělení půdy farmářům, povolení drobného soukromého podnikání a uzavření neefektivních státních monopolů.

V té době byla vietnamská společnost ještě hodně konzervativní, uzavřená a nepříliš tolerantní k soužití lidí odlišných ras. “Čas od času po nás lidé pokřikovali na ulicích,” ušklíbne se Bob při vzpomínce na první léta v Hanoji se svou vietnamskou manželkou. S postupujícím časem však posměšné pokřikování a opovržlivé pohledy začaly ustupovat. Dnes by se něco podobného stalo jen stěží. I přes to je však stále v platnosti zákon, který zakazuje ubytovávat nesezdané páry Vietnamek a cizinců. Dodržován je však velmi sporadicky.

Hanoj dneška

Masový turismus Hanoj změnil. Ceny nemovitostí ve Staré čtvrti vylétly do závratných výšek, díky čemuž většina starousedlíků odešla. Zůstala jen hrstka. Mezi nimi i pan Hung, jehož hospůdka na rohu má dnes obrovskou cenu. Turistický boom nepomohl jen panu Hungovi, ale i dalším Vietnamcům z venkova, kteří v Hanoji našli práci. “Poznáš to před oslavami Vietnamského Nového roku. Ulice se vyprázdní a půlka města jede na svátky domů na venkov. Navštívit rodinu a přivézt také nějaké peníze,” prozrazuje Bob. Ve Vietnamu totiž funguje silný soudržný rodinný model a často spolu žije několik generací. Dle konfuciánských tradic se rodiče těší velké úctě ze strany potomků. “Jenže rodiče často zasahují do života dětí až moc,” slýchám často od místních. Starost o rodiče připadá ve vietnamské rodině nejstaršímu synovi, který má za povinnost je ve stáří také hmotně zajistit.

To však může být někdy hodně náročné. Průměrný Vietnamec si měsíčně vydělá něco kolem 5 000 000 dongů. S průměrem je to však vždy složité. Pokud člověk sbírá sklenice v hospodě, přijde si sotva na dva miliony, ale v nadnárodních korporacích různí marketingoví a obchodní manažeři vydělají klidně 15 až 20 milionů. “A věř mi, že to jsou pro na místní poměry slušné peníze,” hodnotí Bob.

Ale nestěžují si. Neztratit tvář je důležitou vlastností Vietnamců. Obecně platí, že projevování emocí je ve zdejší kultuře tabu. Hlavně nedělat rozruch a problémy řešit za zavřenými dveřmi. Jenže existuje velice tenká hranice mezi tím, kdy ještě drží emoce na uzdě a totálním výbuchem. Když dojde k eskalaci a Vietnamec už ví, že tvář ztratil, je těžké z konfliktu vycouvat. V takovém případě mohou při záchvatu vzteku i zabít.

Město plné motorek

Při západu slunce hanojská dopravní špička vrcholí. Dlouhé čáry bílých a červených světel se táhnou přes jednu z hlavních tepen Yen Phu. Řidiči na skútrech využívají každého centimetru a snaží se vměstnat do proudu vozidel ze všech možných směrů. Kličkují, zkracují si cestu po chodníku, předjíždějí zleva. Nečekaně vstupuje do chaotického provozu stará babička tlačící pojízdný šatník, ze kterého celý den prodávala kabáty. Proud motorek ji plynule pohltí a vypustí na druhém konci silnice.

V Hanoji jezdí zhruba 5 000 000 motorek. Teď si představte, že by každá z místních rodin vlastnila automobil. Díky hospodářskému růstu Vietnamu to není za pár let zase tak nereálné. Jenže kam s nimi? Při pohledu na odpolední zácpy na hlavních tepnách a úzké, těžko průjezdné uličky v centru si lze jen stěží představit jakýkoli další nárůst automobilové dopravy. Vietnamská vláda se snaží situaci řešit vysokým zdaněním automobilů, budováním metra a posílením celé sítě veřejné dopravy. Hanojský dopravní odbor a městská rada dokonce rozhodly, že zakáží provoz veškerých motorek a skútrů do roku 2030. Toto revoluční rozhodnutí zdůvodnil pro Guardian ředitel dopravního odboru Vu Van Vien: “Pokud by trend pokračoval, potom by v roce 2030 jezdilo v Hanoji 7,5 milionu motorek a téměř 2 miliony aut.

Hospůdka pana Hunga je jakousi základnou lidí, kteří vyměnili západní řád za vietnamský organizovaný chaos. Jeden učí angličtinu, jiný je na odpočinku a další...Najednou kolem nás prochází neoholený chlápek v dlouhé zimní bundě. Jen pokyne a jde dál. “To je Američan, který tu už nějakou dobu žije,” říká Bob. “Bydlí na ulici,” doplňuje. Ten podivín tu bydlí hezkou řádku let. Přítelkyně ho opustila a protože už nemá pas, nemůže se ani ubytovat v žádném hotelu. Tak žije na ulici. Jak jsou Vietnamci tvrdí obchodníci, někteří z nich mají dobré srdce. Pan Hung Američanovi nabídl, že se může každý den v jeho restauraci zdarma najíst. Zůstal odmítnut. I americké velvyslanectví přišlo s nabídkou pomoci. Nový pas, letenka zdarma a cesta domů. Nechtěl. Co doma, kde ho nic nečeká. “V Hanoji aspoň nemrzne,” říká si dost možná.

Hanoj, Vietnam — Sedím v pouliční hospůdce na okraji Staré čtvrti. Takové té tradiční. S malými plastovými stolky a židličkami, na kterých si připadáte jako obr v domku trpaslíků. Hosté si pivo berou sami přímo z lednice. Kdo chce pít bia hoi, toho obslouží osobně pan Hung, kterému tu štamgasti neřeknou jinak než Mr. H.

Před 20 lety byla Hanoj mnohem klidnější,” vypráví Bob a otevírá láhev piva otvírákem zavěšeným na stěně. Bob je Čech, který do Hanoje přišel v 90. letech a zůstal natrvalo. “Tehdy po ulicích běhalo nanejvýš pár výstředních backpackerů z Japonska a místo motorek tu jezdili lidé na kolech,” vzpomíná s trochou nadsázky na dobu, kdy domy z francouzské koloniální éry  ještě nezakrývaly reklamní poutače a vývěsní štíty.

Tehdy dokonce platil povinný noční klid,” říká. Všechny restaurace prý musely večer zavřít už v 10 hodin. Jenže to byla voda na mlýn podnikavých Vietnamců. Mnoho z nich otevřelo neoficiální bary ve svých domech, takže se lidé často jen přesunuli a popíjeli dál. “Bylo hodně výstřední sedět u někoho cizího doma a pít pivo, když vedle nás na kanapi spala 90-letá babička,” usmívá se Bob. V té době již podnikalo mnoho Vietnamců. Vrcholily totiž reformy Doi Moi, obdoba naší Perestrojky.

Koncem 70. let byl stav vietnamské ekonomiky již neudržitelný a všichni věděli, že bez reforem to dál nepůjde. První změny hospodářského systému přišly začátkem 80. let, tedy ještě před Perestrojkou v bývalém Československu. Naplno se Renovace rozběhla v roce 1986 a díky ní režim přežil i pád Sovětského Svazu. Změny spočívaly v decentralizaci vlády, dekolektivizaci zemědělství, rozdělení půdy farmářům, povolení drobného soukromého podnikání a uzavření neefektivních státních monopolů.

V té době byla vietnamská společnost ještě hodně konzervativní, uzavřená a nepříliš tolerantní k soužití lidí odlišných ras. “Čas od času po nás lidé pokřikovali na ulicích,” ušklíbne se Bob při vzpomínce na první léta v Hanoji se svou vietnamskou manželkou. S postupujícím časem však posměšné pokřikování a opovržlivé pohledy začaly ustupovat. Dnes by se něco podobného stalo jen stěží. I přes to je však stále v platnosti zákon, který zakazuje ubytovávat nesezdané páry Vietnamek a cizinců. Dodržován je však velmi sporadicky.

Hanoj dneška

Masový turismus Hanoj změnil. Ceny nemovitostí ve Staré čtvrti vylétly do závratných výšek, díky čemuž většina starousedlíků odešla. Zůstala jen hrstka. Mezi nimi i pan Hung, jehož hospůdka na rohu má dnes obrovskou cenu. Turistický boom nepomohl jen panu Hungovi, ale i dalším Vietnamcům z venkova, kteří v Hanoji našli práci. “Poznáš to před oslavami Vietnamského Nového roku. Ulice se vyprázdní a půlka města jede na svátky domů na venkov. Navštívit rodinu a přivézt také nějaké peníze,” prozrazuje Bob. Ve Vietnamu totiž funguje silný soudržný rodinný model a často spolu žije několik generací. Dle konfuciánských tradic se rodiče těší velké úctě ze strany potomků. “Jenže rodiče často zasahují do života dětí až moc,” slýchám často od místních. Starost o rodiče připadá ve vietnamské rodině nejstaršímu synovi, který má za povinnost je ve stáří také hmotně zajistit.

To však může být někdy hodně náročné. Průměrný Vietnamec si měsíčně vydělá něco kolem 5 000 000 dongů. S průměrem je to však vždy složité. Pokud člověk sbírá sklenice v hospodě, přijde si sotva na dva miliony, ale v nadnárodních korporacích různí marketingoví a obchodní manažeři vydělají klidně 15 až 20 milionů. “A věř mi, že to jsou pro na místní poměry slušné peníze,” hodnotí Bob.

Ale nestěžují si. Neztratit tvář je důležitou vlastností Vietnamců. Obecně platí, že projevování emocí je ve zdejší kultuře tabu. Hlavně nedělat rozruch a problémy řešit za zavřenými dveřmi. Jenže existuje velice tenká hranice mezi tím, kdy ještě drží emoce na uzdě a totálním výbuchem. Když dojde k eskalaci a Vietnamec už ví, že tvář ztratil, je těžké z konfliktu vycouvat. V takovém případě mohou při záchvatu vzteku i zabít.

Město plné motorek

Při západu slunce hanojská dopravní špička vrcholí. Dlouhé čáry bílých a červených světel se táhnou přes jednu z hlavních tepen Yen Phu. Řidiči na skútrech využívají každého centimetru a snaží se vměstnat do proudu vozidel ze všech možných směrů. Kličkují, zkracují si cestu po chodníku, předjíždějí zleva. Nečekaně vstupuje do chaotického provozu stará babička tlačící pojízdný šatník, ze kterého celý den prodávala kabáty. Proud motorek ji plynule pohltí a vypustí na druhém konci silnice.

V Hanoji jezdí zhruba 5 000 000 motorek. Teď si představte, že by každá z místních rodin vlastnila automobil. Díky hospodářskému růstu Vietnamu to není za pár let zase tak nereálné. Jenže kam s nimi? Při pohledu na odpolední zácpy na hlavních tepnách a úzké, těžko průjezdné uličky v centru si lze jen stěží představit jakýkoli další nárůst automobilové dopravy. Vietnamská vláda se snaží situaci řešit vysokým zdaněním automobilů, budováním metra a posílením celé sítě veřejné dopravy. Hanojský dopravní odbor a městská rada dokonce rozhodly, že zakáží provoz veškerých motorek a skútrů do roku 2030. Toto revoluční rozhodnutí zdůvodnil pro Guardian ředitel dopravního odboru Vu Van Vien: “Pokud by trend pokračoval, potom by v roce 2030 jezdilo v Hanoji 7,5 milionu motorek a téměř 2 miliony aut.

Hospůdka pana Hunga je jakousi základnou lidí, kteří vyměnili západní řád za vietnamský organizovaný chaos. Jeden učí angličtinu, jiný je na odpočinku a další...Najednou kolem nás prochází neoholený chlápek v dlouhé zimní bundě. Jen pokyne a jde dál. “To je Američan, který tu už nějakou dobu žije,” říká Bob. “Bydlí na ulici,” doplňuje. Ten podivín tu bydlí hezkou řádku let. Přítelkyně ho opustila a protože už nemá pas, nemůže se ani ubytovat v žádném hotelu. Tak žije na ulici. Jak jsou Vietnamci tvrdí obchodníci, někteří z nich mají dobré srdce. Pan Hung Američanovi nabídl, že se může každý den v jeho restauraci zdarma najíst. Zůstal odmítnut. I americké velvyslanectví přišlo s nabídkou pomoci. Nový pas, letenka zdarma a cesta domů. Nechtěl. Co doma, kde ho nic nečeká. “V Hanoji aspoň nemrzne,” říká si dost možná.

Potřebujete instalatéra nebo elektrikáře? Koukněte na hanojskou "annonci" Potřebujete instalatéra nebo elektrikáře? Koukněte na hanojskou "annonci" "Celkově zkrátit a vzadu do ztracena" "Celkově zkrátit a vzadu do ztracena" Místo posledního odpočinku Strýčka Ho Místo posledního odpočinku Strýčka Ho Vietnamci jsou mistři světa v balancování na motorce s čímkoli Vietnamci jsou mistři světa v balancování na motorce s čímkoli Je to sice nepohodlné, ale zase se vejde víc lidí Je to sice nepohodlné, ale zase se vejde víc lidí

Související články

Pro zlepšování prostředí tohoto webu, analytické účely a cílenou reklamu využívám soubory cookies.

Rozumím více informací