Při tomto rozlišení obrazovky se nacházíte v omezeném režimu stránek, kliknutím přejdete na mobilní verzi.

Když teplota spadne k přijatelným 30° C, změní se okolí Velké mešity v Sulajmáníji v obrovský bazar pod otevřeným nebem Když teplota spadne k přijatelným 30° C, změní se okolí Velké mešity v Sulajmáníji v obrovský bazar pod otevřeným nebem

Irácký Kurdistán: Život po Saddámovi a Islámském státu

Erbil, Irácký Kurdistán — "Daeš není ještě definitivně poražený," říká omluvně lámanou angličtinou pešmerský důstojník, který prohlíží můj pas na kontrolním stanovišti nedaleko Duhoku.

Bezpečnost je v iráckém Kurdistánu tématem číslo jedna a opatření jsou nejvíc vidět právě na silnicích. Všechny důležité dopravní tepny jsou prošpikované checkpointy kurdských milic, na kterých vojáci kontrolují vozidla a jejich cestující. Na 150kilometrové cestě mezi Erbílem a Sulajmáníjí je takových stanovišť pět.

"Ale právě díky takovým opatřením jsme přečkali válku proti IS relativně v bezpečí," říká Mehdi, který pracuje pro nevládní organizaci, pomáhající uprchlíkům v Iráku. V iráckém Kurdistánu se tehdy odehrálo několik bombových útoků, ale život se nezastavil. Bojovníkům Islámského státu se naštěstí nikdy nepodařilo prorazit do vnitrozemí. “Vojáci na hranici vykopali hluboké příkopy, přidali různé zátarasy a postavili strážní věže každých pár set metrů od sebe,” říká a jedním dechem dodává: “Fyzicky se nám nic nestalo, šrámy na duši ale válka zanechala.

Práce častokrát zavede Mehdiho do nejvíc postižených míst Iráku. V poslední době tráví hodně času v Mosulu. “Z poloviny města nezbylo nic, jen ruiny,” říká. Práci mu nejvíc ztěžuje nestála bezpečnostní situace. Pohybovat se může totiž jen s ozbrojeným doprovodem. Stále totiž hrozí riziko únosu, ale z jiných důvodů než před pár lety. “Lidé, kteří zůstali, přišli o všechno a výkupné by trochu pozvedlo jejich mizerný rodinný rozpočet,” říká s litujícím výrazem ve tváři. A ti, kterým se uprchnout podařilo, žijí v táborech u Dohuku nebo Erbílu. Na území spravovaném Kurdskou autonomní vládou (KRG) dnes přežívá asi 1,5 milionu uprchlíků a tzv. IDPs. “Takže zhruba každý 3. obyvatel v iráckém Kurdistánu je běženec,” upřesňuje Mehdi. 

Cestování s iráckým pasem

Mehdi je také vášnivý cestovatel. “S vámi Evropany se samozřejmě měřit nemůžu, ale na irácké poměry cestuji opravdu hodně,” usmívá se a vyjmenovává země, které navštívil. Nějaké peníze na cestování se prý vždycky najdou, ale největší překážkou je cestovní doklad. “Na světě je už jenom jeden horší pas než ten irácký," říká kysele. "Dokonce i Jemenci nebo Somálci mají silnější,” usmívá se s ironicky.

Mehdi musí žádat o vízum do většiny zemí a to stojí spoustu času i peněz. A na konci veškerého snažení stejně nemá jistotu, že se do vytoužené země dostane. Existuje však stát, do kterého by vízum získal o něco snadněji - Izrael. Úhlavní nepřítel mnoha sousedů má s kurdskou autonomní vládou překvapivě dobré vztahy. Ty byly oficiálně navázané s kurdským klanem Barzání v 60. letech. Krátce nato začal Izrael do Kurdistánu posílat své vojenské poradce a zbraně. Pro Izraelce je velice výhodné mít spojence přímo ve výbušném regionu v sousedství Íránu a Sýrie. 

Od operace Pouštní bouře se vztahy ještě více prohloubily, když různé židovské organizace rozjely kampaň na podporu Kurdů. Izrael je také první zemí světa, která začala podporovat nezávislost Iráckého Kurdistánu, ačkoli jej jako samostatný stát sám zatím stejně neuznal.

Erbil jako nová kurdská Dubaj

Ještě před 10 lety si v Erbilu podávali dveře ropní magnáti z celého světa. Kurdistán zažíval těžební boom a zdálo se, že se z Erbílu stane druhá Dubaj. Závratným tempem začala vyrůstat nová nákupní centra a luxusní apartmány. 

Jenže přišel Islámský stát a s ním exodus investorů a ropných společností. Kurdská ekonomika se najednou začala potýkat s obrovskými humanitárními výdaji i náklady na vedení války proti Daeš.  

Odhaduje se, že iráčtí Kurdové chodí po zásobách až 45 miliard barelů ropy. Jenže ověřené zásoby jsou prý desetkrát menší. Většina nalezišť se navíc nachází ve sporné oblasti Kirkúku, o kterou vedou spor Kurdové s federální vládou. V současnosti tedy platí dohoda, že veškerý prodej a export ropy zajišťuje Bagdád. Kurdská autonomní vláda dostává 17% podíl. Přesně tolik, kolik Kurdů žije v Iráku.

Al-Anfal, genocida na Husajnův způsob

Sedíme uprostřed pokoje pro hosty na měkkém koberci s dlouhým vlasem. Chatáb přináší mísu dušeného masa s cizrnou a chlebové placky, které pokládá na připravený igelit. “My všechno děláme na zemi. Jíme, spíme i pracujeme,” usmívá se. “Kurdský region je nejrozvinutější částí celého Iráku. Z hlediska bezpečnosti, kultury i obchodu,” říká Chatáb, který je profesorem na Erbílské univerzitě.

Proč vlastně Saddám Husajn nenáviděl Kurdy?” zajímá mě, když se řeč stočí k nedávné historii národa. "Jedním z důvodů je, že Kurdové během íránsko-irácké války v 80. letech podporovali íránskou stranu,” upřesňuje důležitý moment, který zpečetil hrůznou budoucnost. “Začalo to už vysidlováním Kurdů z oblasti Kirkúku, která je bohatá na ropu. Husajn chtěl celou oblast arabizovat,” říká. Kurdové byli vyhnáni na sever a z jihu země se nastěhovali chudí Iráčané. A potom přišla Halabdža. 

Během chemického útoku na město, které leží hodinu jízdy na jih od Sulejmánie, přišlo v jediném okamžiku o život před 5 000 lidí a dalších 10 000 bylo zraněno. Útok na Halabdžu byl však jen jedním z dílků celé skládačky zvané al-Anfal. Tedy plánu na vyhlazení Kurdů a dalších menšin v severním Iráku. Operace zahrnovala bombardování, pozemní útoky i popravy a deportace civilistů. Velitelem kampaně byl bratranec Saddáma Husajna, Alí Hasan al-Madžíd, přezdívaný chemický Alí. Režimu se nakonec podařilo zabít na 150 000 Kurdů.

Vůči Arabům zde proto dodnes panuje nepřátelství. Ti potřebují pro dlouhodobý pobyt povolení od kurdské vlády, na kurdských územích do nedávna nesměli vlastnit nemovitosti, registrovat auta a iráčtí Arabové bývají také mnohem důkladněji kontrolováni na checkpointech. Jsou defacto cizinci ve vlastní zemi. 

Na dotaz, zda Kurdistán vůbec někdy získá nezávislost, reaguje Chatáb stejně, jako většina lidí, které jsem oslovil: “Momentálně je samostatnost neprůchodná. Chybí politická podpora nejen sousedních zemí, ale také západu a situaci nepřidají ani naše vlastní problémy.” Pro mnoho Kurdů je však vlastní stát velkým snem a jako vzor uvádí mírové rozdělení Československa: “Když to šlo u vás, snad se jednou dočkáme taky.

Někteří odborníci na Střední východ se však domnívají, že první co by přišlo po vzniku samostatného kurdského státu, by byla občanská válka.

Zůstaňte ještě chvíli na Středním východě a zjistěte, jak se žije v libanonském Bejrútu.

Erbil, Irácký Kurdistán — "Daeš není ještě definitivně poražený," říká omluvně lámanou angličtinou pešmerský důstojník, který prohlíží můj pas na kontrolním stanovišti nedaleko Duhoku.

Bezpečnost je v iráckém Kurdistánu tématem číslo jedna a opatření jsou nejvíc vidět právě na silnicích. Všechny důležité dopravní tepny jsou prošpikované checkpointy kurdských milic, na kterých vojáci kontrolují vozidla a jejich cestující. Na 150kilometrové cestě mezi Erbílem a Sulajmáníjí je takových stanovišť pět.

"Ale právě díky takovým opatřením jsme přečkali válku proti IS relativně v bezpečí," říká Mehdi, který pracuje pro nevládní organizaci, pomáhající uprchlíkům v Iráku. V iráckém Kurdistánu se tehdy odehrálo několik bombových útoků, ale život se nezastavil. Bojovníkům Islámského státu se naštěstí nikdy nepodařilo prorazit do vnitrozemí. “Vojáci na hranici vykopali hluboké příkopy, přidali různé zátarasy a postavili strážní věže každých pár set metrů od sebe,” říká a jedním dechem dodává: “Fyzicky se nám nic nestalo, šrámy na duši ale válka zanechala.

Práce častokrát zavede Mehdiho do nejvíc postižených míst Iráku. V poslední době tráví hodně času v Mosulu. “Z poloviny města nezbylo nic, jen ruiny,” říká. Práci mu nejvíc ztěžuje nestála bezpečnostní situace. Pohybovat se může totiž jen s ozbrojeným doprovodem. Stále totiž hrozí riziko únosu, ale z jiných důvodů než před pár lety. “Lidé, kteří zůstali, přišli o všechno a výkupné by trochu pozvedlo jejich mizerný rodinný rozpočet,” říká s litujícím výrazem ve tváři. A ti, kterým se uprchnout podařilo, žijí v táborech u Dohuku nebo Erbílu. Na území spravovaném Kurdskou autonomní vládou (KRG) dnes přežívá asi 1,5 milionu uprchlíků a tzv. IDPs. “Takže zhruba každý 3. obyvatel v iráckém Kurdistánu je běženec,” upřesňuje Mehdi. 

Cestování s iráckým pasem

Mehdi je také vášnivý cestovatel. “S vámi Evropany se samozřejmě měřit nemůžu, ale na irácké poměry cestuji opravdu hodně,” usmívá se a vyjmenovává země, které navštívil. Nějaké peníze na cestování se prý vždycky najdou, ale největší překážkou je cestovní doklad. “Na světě je už jenom jeden horší pas než ten irácký," říká kysele. "Dokonce i Jemenci nebo Somálci mají silnější,” usmívá se s ironicky.

Mehdi musí žádat o vízum do většiny zemí a to stojí spoustu času i peněz. A na konci veškerého snažení stejně nemá jistotu, že se do vytoužené země dostane. Existuje však stát, do kterého by vízum získal o něco snadněji - Izrael. Úhlavní nepřítel mnoha sousedů má s kurdskou autonomní vládou překvapivě dobré vztahy. Ty byly oficiálně navázané s kurdským klanem Barzání v 60. letech. Krátce nato začal Izrael do Kurdistánu posílat své vojenské poradce a zbraně. Pro Izraelce je velice výhodné mít spojence přímo ve výbušném regionu v sousedství Íránu a Sýrie. 

Od operace Pouštní bouře se vztahy ještě více prohloubily, když různé židovské organizace rozjely kampaň na podporu Kurdů. Izrael je také první zemí světa, která začala podporovat nezávislost Iráckého Kurdistánu, ačkoli jej jako samostatný stát sám zatím stejně neuznal.

Erbil jako nová kurdská Dubaj

Ještě před 10 lety si v Erbilu podávali dveře ropní magnáti z celého světa. Kurdistán zažíval těžební boom a zdálo se, že se z Erbílu stane druhá Dubaj. Závratným tempem začala vyrůstat nová nákupní centra a luxusní apartmány. 

Jenže přišel Islámský stát a s ním exodus investorů a ropných společností. Kurdská ekonomika se najednou začala potýkat s obrovskými humanitárními výdaji i náklady na vedení války proti Daeš.  

Odhaduje se, že iráčtí Kurdové chodí po zásobách až 45 miliard barelů ropy. Jenže ověřené zásoby jsou prý desetkrát menší. Většina nalezišť se navíc nachází ve sporné oblasti Kirkúku, o kterou vedou spor Kurdové s federální vládou. V současnosti tedy platí dohoda, že veškerý prodej a export ropy zajišťuje Bagdád. Kurdská autonomní vláda dostává 17% podíl. Přesně tolik, kolik Kurdů žije v Iráku.

Al-Anfal, genocida na Husajnův způsob

Sedíme uprostřed pokoje pro hosty na měkkém koberci s dlouhým vlasem. Chatáb přináší mísu dušeného masa s cizrnou a chlebové placky, které pokládá na připravený igelit. “My všechno děláme na zemi. Jíme, spíme i pracujeme,” usmívá se. “Kurdský region je nejrozvinutější částí celého Iráku. Z hlediska bezpečnosti, kultury i obchodu,” říká Chatáb, který je profesorem na Erbílské univerzitě.

Proč vlastně Saddám Husajn nenáviděl Kurdy?” zajímá mě, když se řeč stočí k nedávné historii národa. "Jedním z důvodů je, že Kurdové během íránsko-irácké války v 80. letech podporovali íránskou stranu,” upřesňuje důležitý moment, který zpečetil hrůznou budoucnost. “Začalo to už vysidlováním Kurdů z oblasti Kirkúku, která je bohatá na ropu. Husajn chtěl celou oblast arabizovat,” říká. Kurdové byli vyhnáni na sever a z jihu země se nastěhovali chudí Iráčané. A potom přišla Halabdža. 

Během chemického útoku na město, které leží hodinu jízdy na jih od Sulejmánie, přišlo v jediném okamžiku o život před 5 000 lidí a dalších 10 000 bylo zraněno. Útok na Halabdžu byl však jen jedním z dílků celé skládačky zvané al-Anfal. Tedy plánu na vyhlazení Kurdů a dalších menšin v severním Iráku. Operace zahrnovala bombardování, pozemní útoky i popravy a deportace civilistů. Velitelem kampaně byl bratranec Saddáma Husajna, Alí Hasan al-Madžíd, přezdívaný chemický Alí. Režimu se nakonec podařilo zabít na 150 000 Kurdů.

Vůči Arabům zde proto dodnes panuje nepřátelství. Ti potřebují pro dlouhodobý pobyt povolení od kurdské vlády, na kurdských územích do nedávna nesměli vlastnit nemovitosti, registrovat auta a iráčtí Arabové bývají také mnohem důkladněji kontrolováni na checkpointech. Jsou defacto cizinci ve vlastní zemi. 

Na dotaz, zda Kurdistán vůbec někdy získá nezávislost, reaguje Chatáb stejně, jako většina lidí, které jsem oslovil: “Momentálně je samostatnost neprůchodná. Chybí politická podpora nejen sousedních zemí, ale také západu a situaci nepřidají ani naše vlastní problémy.” Pro mnoho Kurdů je však vlastní stát velkým snem a jako vzor uvádí mírové rozdělení Československa: “Když to šlo u vás, snad se jednou dočkáme taky.

Někteří odborníci na Střední východ se však domnívají, že první co by přišlo po vzniku samostatného kurdského státu, by byla občanská válka.

Zůstaňte ještě chvíli na Středním východě a zjistěte, jak se žije v libanonském Bejrútu.

Do Mosulu je to kousek. Z Erbilu i Duhoku. Do Mosulu je to kousek. Z Erbilu i Duhoku. Irák nejsou jen mešity. Alqosh ležící nedaleko Duhoku je asyrské město se skalními kláštery. Irák nejsou jen mešity. Alqosh ležící nedaleko Duhoku je asyrské město se skalními kláštery. Hlavní náměstí v Erbílu Hlavní náměstí v Erbílu Památník genocidy v Halabdže, kde po chemickém útoku zemřelo přes 5 000 lidí Památník genocidy v Halabdže, kde po chemickém útoku zemřelo přes 5 000 lidí Návštěvník erbílského trhu Návštěvník erbílského trhu Velká mešita v Sulajmáníji Velká mešita v Sulajmáníji

Související články

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používání tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozumím