Při tomto rozlišení obrazovky se nacházíte v omezeném režimu stránek, kliknutím přejdete na mobilní verzi.

Perstrobarevný ostrůvek v šedivém městě Perstrobarevný ostrůvek v šedivém městě

Moldavsko - Kocovina z vína i těžkého života

Moldavané jsou největším národem migrantů v Evropě. Více než milion z nich se vydal hledat práci na západ ať už legálně, nebo načerno. A další následují. Victor otevírá láhev červeného cricovského vína a perfektní angličtinou odkrývá jedno tajemství této zapadlé postsovětské země za druhým.

Rumunský pas pořídíš na černém trhu za 500 € a to je vstupenka do unie” usmívá se. Ovšem to je jen začátek. Tisíce eur stojí letenka, pracovní povolení, ubytování a další výdaje v nové zemi. Všichni ostatní, kteří si drahý servis dovolit nemohou, musí vyrazit na cestu nelegálně. Skrčení v zavazadlovém prostoru autobusu, nebo pěšky přes zelené hranice několika států.

Průměrnej plat je asi 250 €. Ale víš jak je to s těma průměrama,” ušklíbne se Victor. Víc než polovina obyvatel musí totiž vyjít s částkou do 100 € měsíčně. A to hlavně na venkově. On sám má v plánu vyrazit na západ legálně. Jako student. Jeho snem je studium na jedné ze západoevropských univerzit. Podobné úvahy má podle průzkumů dalších 70 % obyvatel Moldavska. Ekonomika této nejchudší evropské země stojí z části právě na migrantech. Zahraniční dělníci poslali v roce 2013 domů přes 2 miliardy €, tedy celou čtvrtinu HDP.

Vedlejším produktem každé migrace jsou zpřetrhané rodinné vazby. V Moldavsku je situace o to horší, že mnoho rodičů vyráží na západ na vlastní pěst a děti nechává doma. S prarodiči, se známými, v sirotčincích nebo dokonce jen tak samotné. Sám Victor zná ze svého blízkého okolí podobný případ. “Nejdřív odešel otec a za 3 měsíce i matka. Dvě děti ve věku osm a jedenáct let zůstaly doma samy. Rodiče se vrátili až za 4 roky.” V Evropě se živili jako pečovatelé, dělníci na stavbě nebo uklízeči. Uchytili se v Itálii i proto, že moldavština patří mezi románské jazyky a podle Victora je vlastně jenom rumunským nářečím.

Dětem, které zůstaly po odchodu rodičů samy a neměly to štěstí bydlet s prarodiči, nezbývá nic jiného než se o živobytí postarat samy. Role rodičů přebírají nejstarší z nich a ti se starají o mladší sourozence. Nejsmutnější případy končí na ulici v dětském gangu. Čichají lepidlo, z nudy přepadávají lidi a bydlí v prvním patře nedostavěného hotelu Național. Victor vše potvrzuje hrůznou historkou: “Šel jsem nakoupit do obchodu hned vedle toho hotelu a vidím, jak tlupa dětí mlátí na ulici starého dědu. Běžel jsem za policajty, kteří stáli opodál, ale těm to bylo jedno. Prej že jsou stejně nezletilí. Hned by je museli pustit, takže to není jejich věc.” Ten gang je tam už léta, ale nikoho to nezajímá.

Takhle chutná deprese

Kde jinde nasát lokální atmosféru než v hospodě. A ideálním útočištěm jsou pivní bary v okolí hlavního tržiště. Po obvodu Piața Centrala se táhne dlouhá řada malých unimobuňek a přívěsů. Prodejci v nich nabízí maso, sýry, ovoce, zeleninu a v jedné je i putyka. Nejdřív opatrně nakukuji dovnitř. Výčepní po mně jen šlehne pohledem, ale dál si mě nevšímá. Jdu tedy dál, objednávám si místní pivo a usazuji se k dřevěnému stolu u zdi.

Nikdo si nepovídá. Nikdo se neusmívá. Lidé si pouze vyměňují hluboké pohledy z očí do očí nebo zírají do sklenice. Nepovídají si dokonce ani ti, kteří přišli společně. Tak si tu sedím, popíjím a pozoruji  nekonečné představení beze slov. Každý nově příchozí si objedná pivo, zapluje za stůl a kouká. Na stěnách visí plakáty lákající na nové drahé ejly z kišiněvského pivovaru, každý však srká Orasul Vechi za deset leu a přikusuje sušené ryby. Mlčení rozbíjí pouze jeden z pijanů, který se snaží nově příchozím ženám prodat čaj na hubnutí. Neúspěšně.

Na pivo sem chodí většinou lidé v tesilkách s puky vpředu na nohavicích, ponožkami v rozpáraných sandálech a seprané krepové košili. Typickými hosty jsou dělníci, úředníci, pouliční prodavači i lidé z nejnižších pater společnosti. Ztrhané a upracované obličeje s hlubokými vráskami ve tvářích dávají baru smutnou a ponurou atmosféru. Nějak podobně si představuji život v dobách Sovětského svazu.

Princové a žebráci

Na každém kroku narážím na megalomanské budovy z dob SSSR. Všímám si obrovského kontrastu bohatství a chudoby. Široké bulváry lemují vysoké staré paneláky, typicky sovětské kostky s drolící se fasádou, balkony obloženými dřevem a kutilsky dodělanými přístavky. Pod nimi se mezi starými žiguly a volhami prohánějí obrovskou rychlostí luxusní Land Cruisery nebo BMW.

Ohromná SUV často parkují přes celou šířku chodníku, sotva se dá projít. V jejich stínu sedávají na malé stoličce babušky, které prodávají trochu ovoce ze své zahrádky. Rajčata, pár meruněk nebo granátová jablka. Moldavsko, stejně jako mnoho jiných postsovětských zemí, trpí široce rozevřenými nůžkami sociální nerovnosti. Výše příjmů na obyvatele je srovnatelná s Nicaraguou nebo Ghanou a dokonce Albánie je na tom téměř dvojnásobně lépe.

Dnes je Moldavsko nejchudší zemí Evropy, ale v minulosti tomu tak nebývalo. V dobách SSSR tato republika živila s trochou nadsázky celý Svaz. Jenže na přelomu 80. a 90. let přišla po rozpadu sovětského impéria nezbytná transformace ekonomiky, kterou doprovázela korupce, občanská válka s Podněstřím a politická nestabilita. Když už se zdálo, že se země dostává z nejhoršího, přišla hospodářská krize a ruské embargo na dovoz moldavského vína jako odveta za sbližování s EU.

Victor odnáší poslední dopitou láhev vína a jen tak mezi řečí prohodí: “Chceš vidět nejlepší západ slunce v Kišiněvě? Je to v nejvyšším patře hotelu Național. Zavolám kamarádovi, který ovládá bojová umění. Doprovodí nás.

Neváhám ani minutu.

Moldavané jsou největším národem migrantů v Evropě. Více než milion z nich se vydal hledat práci na západ ať už legálně, nebo načerno. A další následují. Victor otevírá láhev červeného cricovského vína a perfektní angličtinou odkrývá jedno tajemství této zapadlé postsovětské země za druhým.

Rumunský pas pořídíš na černém trhu za 500 € a to je vstupenka do unie” usmívá se. Ovšem to je jen začátek. Tisíce eur stojí letenka, pracovní povolení, ubytování a další výdaje v nové zemi. Všichni ostatní, kteří si drahý servis dovolit nemohou, musí vyrazit na cestu nelegálně. Skrčení v zavazadlovém prostoru autobusu, nebo pěšky přes zelené hranice několika států.

Průměrnej plat je asi 250 €. Ale víš jak je to s těma průměrama,” ušklíbne se Victor. Víc než polovina obyvatel musí totiž vyjít s částkou do 100 € měsíčně. A to hlavně na venkově. On sám má v plánu vyrazit na západ legálně. Jako student. Jeho snem je studium na jedné ze západoevropských univerzit. Podobné úvahy má podle průzkumů dalších 70 % obyvatel Moldavska. Ekonomika této nejchudší evropské země stojí z části právě na migrantech. Zahraniční dělníci poslali v roce 2013 domů přes 2 miliardy €, tedy celou čtvrtinu HDP.

Vedlejším produktem každé migrace jsou zpřetrhané rodinné vazby. V Moldavsku je situace o to horší, že mnoho rodičů vyráží na západ na vlastní pěst a děti nechává doma. S prarodiči, se známými, v sirotčincích nebo dokonce jen tak samotné. Sám Victor zná ze svého blízkého okolí podobný případ. “Nejdřív odešel otec a za 3 měsíce i matka. Dvě děti ve věku osm a jedenáct let zůstaly doma samy. Rodiče se vrátili až za 4 roky.” V Evropě se živili jako pečovatelé, dělníci na stavbě nebo uklízeči. Uchytili se v Itálii i proto, že moldavština patří mezi románské jazyky a podle Victora je vlastně jenom rumunským nářečím.

Dětem, které zůstaly po odchodu rodičů samy a neměly to štěstí bydlet s prarodiči, nezbývá nic jiného než se o živobytí postarat samy. Role rodičů přebírají nejstarší z nich a ti se starají o mladší sourozence. Nejsmutnější případy končí na ulici v dětském gangu. Čichají lepidlo, z nudy přepadávají lidi a bydlí v prvním patře nedostavěného hotelu Național. Victor vše potvrzuje hrůznou historkou: “Šel jsem nakoupit do obchodu hned vedle toho hotelu a vidím, jak tlupa dětí mlátí na ulici starého dědu. Běžel jsem za policajty, kteří stáli opodál, ale těm to bylo jedno. Prej že jsou stejně nezletilí. Hned by je museli pustit, takže to není jejich věc.” Ten gang je tam už léta, ale nikoho to nezajímá.

Takhle chutná deprese

Kde jinde nasát lokální atmosféru než v hospodě. A ideálním útočištěm jsou pivní bary v okolí hlavního tržiště. Po obvodu Piața Centrala se táhne dlouhá řada malých unimobuňek a přívěsů. Prodejci v nich nabízí maso, sýry, ovoce, zeleninu a v jedné je i putyka. Nejdřív opatrně nakukuji dovnitř. Výčepní po mně jen šlehne pohledem, ale dál si mě nevšímá. Jdu tedy dál, objednávám si místní pivo a usazuji se k dřevěnému stolu u zdi.

Nikdo si nepovídá. Nikdo se neusmívá. Lidé si pouze vyměňují hluboké pohledy z očí do očí nebo zírají do sklenice. Nepovídají si dokonce ani ti, kteří přišli společně. Tak si tu sedím, popíjím a pozoruji  nekonečné představení beze slov. Každý nově příchozí si objedná pivo, zapluje za stůl a kouká. Na stěnách visí plakáty lákající na nové drahé ejly z kišiněvského pivovaru, každý však srká Orasul Vechi za deset leu a přikusuje sušené ryby. Mlčení rozbíjí pouze jeden z pijanů, který se snaží nově příchozím ženám prodat čaj na hubnutí. Neúspěšně.

Na pivo sem chodí většinou lidé v tesilkách s puky vpředu na nohavicích, ponožkami v rozpáraných sandálech a seprané krepové košili. Typickými hosty jsou dělníci, úředníci, pouliční prodavači i lidé z nejnižších pater společnosti. Ztrhané a upracované obličeje s hlubokými vráskami ve tvářích dávají baru smutnou a ponurou atmosféru. Nějak podobně si představuji život v dobách Sovětského svazu.

Princové a žebráci

Na každém kroku narážím na megalomanské budovy z dob SSSR. Všímám si obrovského kontrastu bohatství a chudoby. Široké bulváry lemují vysoké staré paneláky, typicky sovětské kostky s drolící se fasádou, balkony obloženými dřevem a kutilsky dodělanými přístavky. Pod nimi se mezi starými žiguly a volhami prohánějí obrovskou rychlostí luxusní Land Cruisery nebo BMW.

Ohromná SUV často parkují přes celou šířku chodníku, sotva se dá projít. V jejich stínu sedávají na malé stoličce babušky, které prodávají trochu ovoce ze své zahrádky. Rajčata, pár meruněk nebo granátová jablka. Moldavsko, stejně jako mnoho jiných postsovětských zemí, trpí široce rozevřenými nůžkami sociální nerovnosti. Výše příjmů na obyvatele je srovnatelná s Nicaraguou nebo Ghanou a dokonce Albánie je na tom téměř dvojnásobně lépe.

Dnes je Moldavsko nejchudší zemí Evropy, ale v minulosti tomu tak nebývalo. V dobách SSSR tato republika živila s trochou nadsázky celý Svaz. Jenže na přelomu 80. a 90. let přišla po rozpadu sovětského impéria nezbytná transformace ekonomiky, kterou doprovázela korupce, občanská válka s Podněstřím a politická nestabilita. Když už se zdálo, že se země dostává z nejhoršího, přišla hospodářská krize a ruské embargo na dovoz moldavského vína jako odveta za sbližování s EU.

Victor odnáší poslední dopitou láhev vína a jen tak mezi řečí prohodí: “Chceš vidět nejlepší západ slunce v Kišiněvě? Je to v nejvyšším patře hotelu Național. Zavolám kamarádovi, který ovládá bojová umění. Doprovodí nás.

Neváhám ani minutu.

Kaplička nad jeskynním klášterním komplexem v Orheiul Vechi Kaplička nad jeskynním klášterním komplexem v Orheiul Vechi Mnich strážící jeskynní klášter v Orheiul Vechi Mnich strážící jeskynní klášter v Orheiul Vechi Vítězný oblouk; jedna z mála kišiněvských památek Vítězný oblouk; jedna z mála kišiněvských památek Život v podněsterské separatistické enklávě plyne hodně na ruský způsob Život v podněsterské separatistické enklávě plyne hodně na ruský způsob Jedny z mnoha sovětských relikvií jsou třeba dvě leninovy hlavy a památník války v Afghánistánu Jedny z mnoha sovětských relikvií jsou třeba dvě leninovy hlavy a památník války v Afghánistánu

Související články

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používání tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozumím