Při tomto rozlišení obrazovky se nacházíte v omezeném režimu stránek, kliknutím přejdete na mobilní verzi.

Koňské povozy se prohání vedle moderních aut. Historie se snoubí s technologiemi 21. století. Koňské povozy se prohání vedle moderních aut. Historie se snoubí s technologiemi 21. století.

Banát: Na návštěvě u Čechů žijících v Rumunsku

Chcete vrátit čas o něco zpátky? Máte příležitost při návštěvě Banátu. V šesti vesnicích v rumunských horách žije přibližně 1200 Čechů. Díky izolovanosti od zbytku země si zachovali zvyky a tradice, které u nás často úplně vymizely. Vaří tradiční česká jídla lehce ovlivněná rumunskou kuchyní a často mluví trochu archaickou češtinou. Vesnice jsou plné barev, květin a hospodářských zvířat. Babičky chodí v pestrých šátcích, ve svátky v krojích a děti tu běhají venku bez hlídání dospělých dlouho do noci. I sem však neúprosně míří moderní civilizace a s ní zánik mnoha tradičních hodnot.

Všichni mladí na odchodu

Je neděle ráno a paní Mlezivová se chystá jako každý týden do kostela: “Máme tu dokonce dva kostely, římskokatolický a baptistický,” říká a strojí se do svátečního. Před svatostánkem je plno, ale přichází hlavně ženy. “Však ona to tam manželka vyřídí za oba,” slýchám z úst  některých mužů. V Baptistickém kostele mezitím vrcholí přípravy na dopolední svatbu. “Čech si bere Rumunku,” vysvětlují tři babičky, které se přišly také podívat. “Už dlouho žijí v Temešváru, tady budou mít jen obřad a hostinu dole Moldově,” doplňují. Právě toto je běžná situace posledních dvaceti let. Mladí hromadně odchází za prací do větších měst nebo rovnou do Čech, kde zakládají nové rodiny a do vesnic jezdí už jen na návštěvu za rodiči a prarodiči.

Odliv je citelný hlavně ve školách. V současnosti funguje ve Svaté Heleně škola pro děti od 1. do 8. třídy. Na 1. stupni probíhá výuka v češtině a děti se učí navíc rumunštinu. Na druhém stupni se vše otočí a děti probírají všechny předměty již v rumunštině a čeština je jen doplňková. Ještě v roce 1990 chodilo do zdejší školy až 130 dětí, dnes jich je sotva 20. V Gerníku dokonce jen sedm.

Ne všichni však míří na sever. Najdou se i tací, kteří v Banátu našli zajímavou příležitost. Robin Šmíd a Nataša Dekanová opustili dobře placená zaměstnání a přestěhovali se z Čech do Rovenska. Zde založili malou rodinnou firmu na zpracování a prodej lanýžů.

Z dolů nahoru

Jedním z důvodů pro odchod bylo ukončení těžby ve zdejších dolech, kde pracovala většina mužů. Šachty se začaly zavírat od 90. let a poslední skončila provoz v roce 2007. “Banát je bohatý na barevné kovy jako chrom, zlato nebo molybden,” vysvětluje pan Bradáč z Eibenthalu, který dříve pracoval jako střelmistr. “Mě si vybrali, protože jsem nechlastal,” pokračuje pobaveně. “Každý den jsem dělal s dynamitem, jenže to znamenalo, mít neustále za patama Securitate,” vzpomíná. Práce v dolech byla na místní poměry slušně placená. “Vydělával jsem 24 000 000 lei měsíčně, to byly pěkný peníze,” hlásí hrdě stařík, který si přisedl na pivo ve Svaté Heleně.

Po uzavření dolů se místní museli začít o sebe starat jinak. Proto mnozí stále ještě dnes chovají krávy, prasata, ovce nebo slepice. “Měli jsme jich letos 30, ale většinu nám zabili psi,” říká paní Mlezivová, která jde nasypat pašíkovi.

Z horníka podnikatelem v cestovním ruchu

Důchod kolem 1000 lei za dlouhá léta práce v dolech nestačí. A tak si někteří starousedlíci pomáhají prodejem úrody nebo různými brigádami v okolních rumunských firmách. V poslední době si začali přilepšovat také pronájmem svých světnic turistům. A zájem je velký. Ročně zavítá do Banátu kolem 5000 návštěvníků a příjem z jídla a ubytování tvoří důležitou součást rodinného rozpočtu.

Manželka mě vždycky vytáhne do lázní v Herculane a tam okoukneme, jak to dělá konkurence. Ručníky, mýdlo pro hosty a další věci potom máme v ubytování i my,” ukazuje pan Bradáč svou podnikavost. Jde s dobou a snaží se své služby neustále zlepšovat. Dokonce plánuje doma zřídit i malé muzeum hornictví. Největším podnikatelským projektem celé oblasti českého Banátu, je však hudební festival v Eibenthálu, který každoročně přiláká přes 1000 lidí. “Festival vždycky pomůže celé vesnici, skoro každý se nějak zapojí,” říká.

Caballeros na čtyřkolkách

Jenže jak tomu často bývá, kam šlápne noha neukázněného turisty, tam vznikají problémy. Banát je už dlouhou dobu cílem různých rádoby dobrodruhů, kteří brázdí zdejší přírodu na čtyřkolkách nebo motorkách a plundrují nejen pole, ale také v opilosti obtěžují místní obyvatele. Své o tom ví i Ivo Dokoupil, koordinátor Člověka v tísni pro Banát, který byl dokonce jedním ctyřkolkářem napaden: “Když se například skupina patnácti těžce oblečených a zablácených čtyřkolkářů rozvaluje v místní hospůdce a pokřikuje na kolemjdoucí, tak máte pocit, že jsou to caballeros a že se zde natáčí film „Sedm statečných“. Neurvalé chování bez pokory k místním jistě nepatří do konceptu šetrného cestovního ruchu a není ani přínosem pro krajany,“ říká k problému.

Budoucnost Banátu je hodně závislá na cestovním ruchu. Ale jak zdůrazňuje Ivo Dokoupil, turismus musí být šetrný a odpovědný. Nejtěžším úkolem bude asi vyvážení dopadů negativních důsledků turismu s příjmy místních obyvatel tak, aby nedošlo ke ztrátě tradičních hodnot. To poslední co asi všichni chtějí, je mít z českých vesnic v Banátu turistický skanzen.
 



Češi do Banátu odcházeli  v několika vlnách od roku 1823. V Českých zemích tehdy panoval tvrdý režim pod dohledem tajné policie. Obyvatelstvo sužovala bída, vysoké daně a povinná vojenská služba v délce až 15 let. Odchod na východ císařství se zdál jako skvělá příležitost. Jenže cesta byla úmorná. Dnes zvládne autobus pana Hrůzy, rodáka ze Svaté Heleny, cestu z Prahy do Banátu za necelých 16 hodin. Když se před 200 lety vydalo za novým životem první stovka českých rodin, trvala cesta na volských vozech dlouhé dva měsíce. V Banátu nejdříve pomáhali s těžbou dřeva, poté pracovali také jako hraničáři nebo horníci. V dalších vlnách přicházeli již za účelem osídlení oblasti, výměnou za finanční podporu a osvobození od vojenské služby.

Chcete vrátit čas o něco zpátky? Máte příležitost při návštěvě Banátu. V šesti vesnicích v rumunských horách žije přibližně 1200 Čechů. Díky izolovanosti od zbytku země si zachovali zvyky a tradice, které u nás často úplně vymizely. Vaří tradiční česká jídla lehce ovlivněná rumunskou kuchyní a často mluví trochu archaickou češtinou. Vesnice jsou plné barev, květin a hospodářských zvířat. Babičky chodí v pestrých šátcích, ve svátky v krojích a děti tu běhají venku bez hlídání dospělých dlouho do noci. I sem však neúprosně míří moderní civilizace a s ní zánik mnoha tradičních hodnot.

Všichni mladí na odchodu

Je neděle ráno a paní Mlezivová se chystá jako každý týden do kostela: “Máme tu dokonce dva kostely, římskokatolický a baptistický,” říká a strojí se do svátečního. Před svatostánkem je plno, ale přichází hlavně ženy. “Však ona to tam manželka vyřídí za oba,” slýchám z úst  některých mužů. V Baptistickém kostele mezitím vrcholí přípravy na dopolední svatbu. “Čech si bere Rumunku,” vysvětlují tři babičky, které se přišly také podívat. “Už dlouho žijí v Temešváru, tady budou mít jen obřad a hostinu dole Moldově,” doplňují. Právě toto je běžná situace posledních dvaceti let. Mladí hromadně odchází za prací do větších měst nebo rovnou do Čech, kde zakládají nové rodiny a do vesnic jezdí už jen na návštěvu za rodiči a prarodiči.

Odliv je citelný hlavně ve školách. V současnosti funguje ve Svaté Heleně škola pro děti od 1. do 8. třídy. Na 1. stupni probíhá výuka v češtině a děti se učí navíc rumunštinu. Na druhém stupni se vše otočí a děti probírají všechny předměty již v rumunštině a čeština je jen doplňková. Ještě v roce 1990 chodilo do zdejší školy až 130 dětí, dnes jich je sotva 20. V Gerníku dokonce jen sedm.

Ne všichni však míří na sever. Najdou se i tací, kteří v Banátu našli zajímavou příležitost. Robin Šmíd a Nataša Dekanová opustili dobře placená zaměstnání a přestěhovali se z Čech do Rovenska. Zde založili malou rodinnou firmu na zpracování a prodej lanýžů.

Z dolů nahoru

Jedním z důvodů pro odchod bylo ukončení těžby ve zdejších dolech, kde pracovala většina mužů. Šachty se začaly zavírat od 90. let a poslední skončila provoz v roce 2007. “Banát je bohatý na barevné kovy jako chrom, zlato nebo molybden,” vysvětluje pan Bradáč z Eibenthalu, který dříve pracoval jako střelmistr. “Mě si vybrali, protože jsem nechlastal,” pokračuje pobaveně. “Každý den jsem dělal s dynamitem, jenže to znamenalo, mít neustále za patama Securitate,” vzpomíná. Práce v dolech byla na místní poměry slušně placená. “Vydělával jsem 24 000 000 lei měsíčně, to byly pěkný peníze,” hlásí hrdě stařík, který si přisedl na pivo ve Svaté Heleně.

Po uzavření dolů se místní museli začít o sebe starat jinak. Proto mnozí stále ještě dnes chovají krávy, prasata, ovce nebo slepice. “Měli jsme jich letos 30, ale většinu nám zabili psi,” říká paní Mlezivová, která jde nasypat pašíkovi.

Z horníka podnikatelem v cestovním ruchu

Důchod kolem 1000 lei za dlouhá léta práce v dolech nestačí. A tak si někteří starousedlíci pomáhají prodejem úrody nebo různými brigádami v okolních rumunských firmách. V poslední době si začali přilepšovat také pronájmem svých světnic turistům. A zájem je velký. Ročně zavítá do Banátu kolem 5000 návštěvníků a příjem z jídla a ubytování tvoří důležitou součást rodinného rozpočtu.

Manželka mě vždycky vytáhne do lázní v Herculane a tam okoukneme, jak to dělá konkurence. Ručníky, mýdlo pro hosty a další věci potom máme v ubytování i my,” ukazuje pan Bradáč svou podnikavost. Jde s dobou a snaží se své služby neustále zlepšovat. Dokonce plánuje doma zřídit i malé muzeum hornictví. Největším podnikatelským projektem celé oblasti českého Banátu, je však hudební festival v Eibenthálu, který každoročně přiláká přes 1000 lidí. “Festival vždycky pomůže celé vesnici, skoro každý se nějak zapojí,” říká.

Caballeros na čtyřkolkách

Jenže jak tomu často bývá, kam šlápne noha neukázněného turisty, tam vznikají problémy. Banát je už dlouhou dobu cílem různých rádoby dobrodruhů, kteří brázdí zdejší přírodu na čtyřkolkách nebo motorkách a plundrují nejen pole, ale také v opilosti obtěžují místní obyvatele. Své o tom ví i Ivo Dokoupil, koordinátor Člověka v tísni pro Banát, který byl dokonce jedním ctyřkolkářem napaden: “Když se například skupina patnácti těžce oblečených a zablácených čtyřkolkářů rozvaluje v místní hospůdce a pokřikuje na kolemjdoucí, tak máte pocit, že jsou to caballeros a že se zde natáčí film „Sedm statečných“. Neurvalé chování bez pokory k místním jistě nepatří do konceptu šetrného cestovního ruchu a není ani přínosem pro krajany,“ říká k problému.

Budoucnost Banátu je hodně závislá na cestovním ruchu. Ale jak zdůrazňuje Ivo Dokoupil, turismus musí být šetrný a odpovědný. Nejtěžším úkolem bude asi vyvážení dopadů negativních důsledků turismu s příjmy místních obyvatel tak, aby nedošlo ke ztrátě tradičních hodnot. To poslední co asi všichni chtějí, je mít z českých vesnic v Banátu turistický skanzen.
 



Češi do Banátu odcházeli  v několika vlnách od roku 1823. V Českých zemích tehdy panoval tvrdý režim pod dohledem tajné policie. Obyvatelstvo sužovala bída, vysoké daně a povinná vojenská služba v délce až 15 let. Odchod na východ císařství se zdál jako skvělá příležitost. Jenže cesta byla úmorná. Dnes zvládne autobus pana Hrůzy, rodáka ze Svaté Heleny, cestu z Prahy do Banátu za necelých 16 hodin. Když se před 200 lety vydalo za novým životem první stovka českých rodin, trvala cesta na volských vozech dlouhé dva měsíce. V Banátu nejdříve pomáhali s těžbou dřeva, poté pracovali také jako hraničáři nebo horníci. V dalších vlnách přicházeli již za účelem osídlení oblasti, výměnou za finanční podporu a osvobození od vojenské služby.

Pestrobarevné domky v Gerníku Pestrobarevné domky v Gerníku Evangelický kostel z roku 1887, který dnes používají baptisté Evangelický kostel z roku 1887, který dnes používají baptisté Světnice pro hosty u rodiny v Gerníku Světnice pro hosty u rodiny v Gerníku Nedotčená příroda Rumunského západu Nedotčená příroda Rumunského západu Eibenthál je největší českou komunitou v Rumunsku Eibenthál je největší českou komunitou v Rumunsku Zemědělství je neoddělitelnou součástí života Čechů v Banátu Zemědělství je neoddělitelnou součástí života Čechů v Banátu

Související články

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používání tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozumím