Při tomto rozlišení obrazovky se nacházíte v omezeném režimu stránek, kliknutím přejdete na mobilní verzi.

Koňské povozy se prohání vedle moderních aut. Historie se snoubí s technologiemi 21. století. Koňské povozy se prohání vedle moderních aut. Historie se snoubí s technologiemi 21. století.

Banát: Na návštěvě u Čechů žijících v Rumunsku

V šesti vesnicích v rumunských horách žije přibližně 1200 Čechů. Díky izolovanosti od zbytku země si zachovali zvyky a tradice, které u nás často úplně vymizely. Vaří tradiční česká jídla lehce ovlivněná rumunskou kuchyní a často mluví trochu archaickým jazykem. Vesnice jsou plné barev, květin a hospodářských zvířat. Babičky chodí v pestrých šátcích a ve svátky dokonce v krojích. I sem však neúprosně míří moderní civilizace a s ní zánik mnoha tradičních hodnot.

Všichni mladí na odchodu

Je neděle ráno a paní Mlezivová se chystá jako každý týden do kostela: “Máme dokonce dva, římskokatolický a baptistický,” říká a strojí se do svátečního. Před svatostánkem je sice plno, ale přichází hlavně ženy. “Však ona to tam manželka vyřídí za oba,” slýchám z úst některých mužů až moc často. Zatímco je v římskokatolickém kostele bohlužba v plném proudu, v baptistickém mezitím vrcholí přípravy na dopolední svatbu. “Čech si bere Rumunku,” vysvětlují tři babičky, které se přišly také podívat. “Už dlouho žijí v Temešváru, tady budou mít jen obřad a hostinu dole Moldově,” doplňují. Během posledních 20 let mladí hromadně odchází za prací do větších měst v Rumunsku nebo rovnou do Čech. Tam zakládají nové rodiny a do vesnic jezdí už jen na návštěvu za rodiči a prarodiči.

Odliv je citelný hlavně ve školách. V současnosti funguje ve Svaté Heleně škola pro žáky od 1. do 8. třídy. Na prvním stupni se děti učí v českém jazyce a rumunštinu mají jako doplňkový jazyk. Na druhém stupni se vše otočí. Všechny předměty probíhají již v rumunštině a výuka češtiny je jen omezená. Ještě v roce 1990 chodilo do zdejší školy až 130 dětí, dnes jich je sotva 20 a v Gerníku dokonce jen sedm.

Z dolů nahoru

Jedním z důvodů odchodu mnohých Čechů bylo ukončení těžby ve zdejších dolech, kde pracovala většina mužů. Šachty se začaly zavírat od 90. let a poslední ukončila provoz v roce 2007. “Banát je bohatý na barevné kovy jako chrom, zlato nebo molybden,” vysvětluje pan Bradáč z Eibenthalu, který dříve pracoval jako střelmistr. “Mě si vybrali, protože jsem nechlastal,” říká s úměvem na tváři. “Každý den jsem dělal s dynamitem, jenže to znamenalo, mít neustále za patama Securitate,” vzpomíná na soužití s rumunskou tajnou službou. Práce v dolech byla na místní poměry ale slušně placená. “Vydělával jsem 24 000 000 lei měsíčně, to byly pěkný peníze,” hlásí hrdě.

Po uzavření dolů se místní museli začít o sebe starat jinak. Mnohé rodiny proto stále ještě chovají krávy, prasata, ovce nebo slepice. “Měli jsme jich letos 30, ale většinu nám zabili psi,” říká paní Mlezivová, která jde nasypat pašíkovi.

Z horníka podnikatelem v cestovním ruchu

Důchod kolem 1000 lei za dlouhá léta práce v dolech k životu sotva stačí. A tak si někteří starousedlíci pomáhají prodejem úrody nebo různými brigádami v okolních rumunských firmách. V poslední době si začali přilepšovat také pronájmem svých světnic turistům. A zájem je velký. Ročně zavítá do Banátu kolem 5000 návštěvníků a příjem z jídla a ubytování tvoří důležitou součást rodinného rozpočtu.

Manželka mě vždycky vytáhne do lázní v Herculane a tam okoukneme, jak to dělá konkurence. Ručníky, mýdlo pro hosty a další věci potom máme v ubytování i my,” ukazuje pan Bradáč svou podnikavost. Jde s dobou a snaží se své služby neustále zlepšovat. Dokonce plánuje doma zřídit i malé muzeum hornictví. Největším podnikatelským projektem celé oblasti "českého" Banátu je však hudební festival v Eibenthálu, který každoročně přiláká přes 1000 lidí. “Festival vždycky pomůže celé vesnici, skoro každý z místních se nějak zapojí,” říká. 

Caballeros na čtyřkolkách

Jenže jak tomu často bývá, kam šlápne noha neukázněného turisty, tam vznikají problémy. Banát je už dlouhou dobu cílem různých rádoby dobrodruhů, kteří brázdí zdejší přírodu na čtyřkolkách nebo motorkách a plundrují nejen pole, ale také v opilosti obtěžují místní obyvatele. Své o tom ví i Ivo Dokoupil, koordinátor Člověka v tísni pro Banát, který byl dokonce jedním ctyřkolkářem napaden: “Když se například skupina patnácti těžce oblečených a zablácených čtyřkolkářů rozvaluje v místní hospůdce a pokřikuje na kolemjdoucí, tak máte pocit, že jsou to caballeros a že se zde natáčí film „Sedm statečných“. Neurvalé chování bez pokory k místním jistě nepatří do konceptu šetrného cestovního ruchu a není ani přínosem pro krajany,“ říká k problému.

Budoucnost Banátu je hodně závislá na cestovním ruchu. Ale jak zdůrazňuje Ivo Dokoupil: "Turismus musí být šetrný a odpovědný." Nejtěžším úkolem bude asi vyvážení dopadů negativních důsledků s příjmy místních obyvatel tak, aby nedošlo ke ztrátě tradičních hodnot. To poslední co asi všichni chtějí, je mít z českých vesnic v Banátu turistický skanzen.
 



Češi do Banátu odcházeli  v několika vlnách od roku 1823. V Českých zemích tehdy panoval tvrdý režim pod dohledem tajné policie. Obyvatelstvo sužovala bída, vysoké daně a povinná vojenská služba v délce až 15 let. Odchod na východ císařství se zdál jako skvělá příležitost. Jenže cesta byla úmorná. Dnes zvládne autobus pana Hrůzy, rodáka ze Svaté Heleny, cestu z Prahy do Banátu za necelých 16 hodin. Když se před 200 lety vydalo za novým životem první stovka českých rodin, trvala cesta na volských vozech dlouhé dva měsíce. V Banátu nejdříve pomáhali s těžbou dřeva, poté pracovali také jako hraničáři nebo horníci. V dalších vlnách přicházeli již za účelem osídlení oblasti, výměnou za finanční podporu a osvobození od vojenské služby.

V šesti vesnicích v rumunských horách žije přibližně 1200 Čechů. Díky izolovanosti od zbytku země si zachovali zvyky a tradice, které u nás často úplně vymizely. Vaří tradiční česká jídla lehce ovlivněná rumunskou kuchyní a často mluví trochu archaickým jazykem. Vesnice jsou plné barev, květin a hospodářských zvířat. Babičky chodí v pestrých šátcích a ve svátky dokonce v krojích. I sem však neúprosně míří moderní civilizace a s ní zánik mnoha tradičních hodnot.

Všichni mladí na odchodu

Je neděle ráno a paní Mlezivová se chystá jako každý týden do kostela: “Máme dokonce dva, římskokatolický a baptistický,” říká a strojí se do svátečního. Před svatostánkem je sice plno, ale přichází hlavně ženy. “Však ona to tam manželka vyřídí za oba,” slýchám z úst některých mužů až moc často. Zatímco je v římskokatolickém kostele bohlužba v plném proudu, v baptistickém mezitím vrcholí přípravy na dopolední svatbu. “Čech si bere Rumunku,” vysvětlují tři babičky, které se přišly také podívat. “Už dlouho žijí v Temešváru, tady budou mít jen obřad a hostinu dole Moldově,” doplňují. Během posledních 20 let mladí hromadně odchází za prací do větších měst v Rumunsku nebo rovnou do Čech. Tam zakládají nové rodiny a do vesnic jezdí už jen na návštěvu za rodiči a prarodiči.

Odliv je citelný hlavně ve školách. V současnosti funguje ve Svaté Heleně škola pro žáky od 1. do 8. třídy. Na prvním stupni se děti učí v českém jazyce a rumunštinu mají jako doplňkový jazyk. Na druhém stupni se vše otočí. Všechny předměty probíhají již v rumunštině a výuka češtiny je jen omezená. Ještě v roce 1990 chodilo do zdejší školy až 130 dětí, dnes jich je sotva 20 a v Gerníku dokonce jen sedm.

Z dolů nahoru

Jedním z důvodů odchodu mnohých Čechů bylo ukončení těžby ve zdejších dolech, kde pracovala většina mužů. Šachty se začaly zavírat od 90. let a poslední ukončila provoz v roce 2007. “Banát je bohatý na barevné kovy jako chrom, zlato nebo molybden,” vysvětluje pan Bradáč z Eibenthalu, který dříve pracoval jako střelmistr. “Mě si vybrali, protože jsem nechlastal,” říká s úměvem na tváři. “Každý den jsem dělal s dynamitem, jenže to znamenalo, mít neustále za patama Securitate,” vzpomíná na soužití s rumunskou tajnou službou. Práce v dolech byla na místní poměry ale slušně placená. “Vydělával jsem 24 000 000 lei měsíčně, to byly pěkný peníze,” hlásí hrdě.

Po uzavření dolů se místní museli začít o sebe starat jinak. Mnohé rodiny proto stále ještě chovají krávy, prasata, ovce nebo slepice. “Měli jsme jich letos 30, ale většinu nám zabili psi,” říká paní Mlezivová, která jde nasypat pašíkovi.

Z horníka podnikatelem v cestovním ruchu

Důchod kolem 1000 lei za dlouhá léta práce v dolech k životu sotva stačí. A tak si někteří starousedlíci pomáhají prodejem úrody nebo různými brigádami v okolních rumunských firmách. V poslední době si začali přilepšovat také pronájmem svých světnic turistům. A zájem je velký. Ročně zavítá do Banátu kolem 5000 návštěvníků a příjem z jídla a ubytování tvoří důležitou součást rodinného rozpočtu.

Manželka mě vždycky vytáhne do lázní v Herculane a tam okoukneme, jak to dělá konkurence. Ručníky, mýdlo pro hosty a další věci potom máme v ubytování i my,” ukazuje pan Bradáč svou podnikavost. Jde s dobou a snaží se své služby neustále zlepšovat. Dokonce plánuje doma zřídit i malé muzeum hornictví. Největším podnikatelským projektem celé oblasti "českého" Banátu je však hudební festival v Eibenthálu, který každoročně přiláká přes 1000 lidí. “Festival vždycky pomůže celé vesnici, skoro každý z místních se nějak zapojí,” říká. 

Caballeros na čtyřkolkách

Jenže jak tomu často bývá, kam šlápne noha neukázněného turisty, tam vznikají problémy. Banát je už dlouhou dobu cílem různých rádoby dobrodruhů, kteří brázdí zdejší přírodu na čtyřkolkách nebo motorkách a plundrují nejen pole, ale také v opilosti obtěžují místní obyvatele. Své o tom ví i Ivo Dokoupil, koordinátor Člověka v tísni pro Banát, který byl dokonce jedním ctyřkolkářem napaden: “Když se například skupina patnácti těžce oblečených a zablácených čtyřkolkářů rozvaluje v místní hospůdce a pokřikuje na kolemjdoucí, tak máte pocit, že jsou to caballeros a že se zde natáčí film „Sedm statečných“. Neurvalé chování bez pokory k místním jistě nepatří do konceptu šetrného cestovního ruchu a není ani přínosem pro krajany,“ říká k problému.

Budoucnost Banátu je hodně závislá na cestovním ruchu. Ale jak zdůrazňuje Ivo Dokoupil: "Turismus musí být šetrný a odpovědný." Nejtěžším úkolem bude asi vyvážení dopadů negativních důsledků s příjmy místních obyvatel tak, aby nedošlo ke ztrátě tradičních hodnot. To poslední co asi všichni chtějí, je mít z českých vesnic v Banátu turistický skanzen.
 



Češi do Banátu odcházeli  v několika vlnách od roku 1823. V Českých zemích tehdy panoval tvrdý režim pod dohledem tajné policie. Obyvatelstvo sužovala bída, vysoké daně a povinná vojenská služba v délce až 15 let. Odchod na východ císařství se zdál jako skvělá příležitost. Jenže cesta byla úmorná. Dnes zvládne autobus pana Hrůzy, rodáka ze Svaté Heleny, cestu z Prahy do Banátu za necelých 16 hodin. Když se před 200 lety vydalo za novým životem první stovka českých rodin, trvala cesta na volských vozech dlouhé dva měsíce. V Banátu nejdříve pomáhali s těžbou dřeva, poté pracovali také jako hraničáři nebo horníci. V dalších vlnách přicházeli již za účelem osídlení oblasti, výměnou za finanční podporu a osvobození od vojenské služby.

Pestrobarevné domky v Gerníku Pestrobarevné domky v Gerníku Evangelický kostel z roku 1887, který dnes používají baptisté Evangelický kostel z roku 1887, který dnes používají baptisté Světnice pro hosty u rodiny v Gerníku Světnice pro hosty u rodiny v Gerníku Eibenthál je největší českou komunitou v Rumunsku Eibenthál je největší českou komunitou v Rumunsku Zemědělství je neoddělitelnou součástí života Čechů v Banátu Zemědělství je neoddělitelnou součástí života Čechů v Banátu

Související články

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používání tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozumím