Při tomto rozlišení obrazovky se nacházíte v omezeném režimu stránek, kliknutím přejdete na mobilní verzi.

konečná stanice Western Line v Churchgate konečná stanice Western Line v Churchgate

Mumbai local

Vlak houká v oblouku před stanicí. Někteří cestující vlají ve dveřích jako kus hadru a mohutný dav na nástupišti se dává do pohybu. Lidé jeden druhého předbíhají a snaží se urvat nejvýhodnější pozici pro nástup. Souprava ještě ani nezastavila a dovnitř i ven se derou první nedočkavci. Však také ví proč. Neuplyne ani dvacet vteřin a vlak se dává znovu do pohybu. Kdo nástup promešká, ten jednoduše nejede.

Stojím ve stanici Andheri a přemýšlím, zda se vrhnu do vřavy nebo počkám na další spoj. I první třída přetéká, jako kdyby zde rozdávali čapátí zdarma. Do druhého vlaku naskakuji už o poznání snáz. Však také není ranní nebo odpolední špička.

Ve vlaku se seznamuji s Rádžešem, zaměstnancem jedné velké nadnárodní korporace sídlící v SoBo. Každý všední den absolvuje namáhavou cestu z Borivali na severu až na konečnou v Churchgate, téměř na úplném jihu ostrova a jak říká, má vlastně štěstí: “Hodně vlaků v Borivali začíná, takže si aspoň sednu.

Bez vlaků by si dojíždění vůbec nedokázal představit a musel by se asi přestěhovat. Ostatně i cenovou mapu nemovitostí přímo ovlivňují příměstské vlaky. Ve čtvrtích, ve kterých zastavují fast trains nebo končí zkrácené spoje, vyletěly ceny bytů strmě nahoru a patří k nejoblíbenějším. Žádný jiný dopravní prostředek prý vlaky netrumfne cenou, intervalem ani případným zpožděním. Což dokládá i fakt, že po devastujících bombových útocích v roce 2006 se celá železnice vrátila do plného provozu již za dva dny. Teroristé tehdy zaútočili na sedmi stanicích West Line trhavinami v tlakových hrncích.

Kultura skupinového cestování

Příměstské vlaky byly odjakživa místem sociálních interakcí Mumbajanů a dodnes přežívá úžasná kultura skupinového cestování. Do rozhovorů se zapojují lidé, kteří se vzájemně neznají a dokonce i noví cestující mají vždy co říci i k situacím, které se staly ještě před jejich nástupem. Vzájemně si nabízí jídlo od manželek nebo alespoň nechají hrábnout do svého pytlíku s oříšky.

Mezi dlouhodobé tradice patří i takzvané pravidlo čtvrtého místa. Jedná se o zvyklost, kdy trojice sedící na lavici uvolní ještě malou část sedačky pro dalšího cestujícího. Neposkytnutí čtvrtého místa je považované za neslušné nebo dokonce hrubé a ostatní cestující v takových situacích mohou zakročit.

Některé chování Indů může být ovšem pro Evropana přinejmenším rozčilující. Obliba naskočit do vozu a zastavit se mezi dveřmi je vyhlášená. Rádžeš jen krčí rameny a potvrzuje, že kdo se neumí probít dopředu, většinou nejede. “Musíš se tam prostě protlačit.” Tlačení je důležité nejen při nástupu, ale i během vystupování: “Když pojedeš ve špičce, radši se snaž probít ke dveřím už o stanici napřed.

Měl pravdu. Několikrát jsem se dostal do pořádné tlačenice, kdy mě převálcoval zuřivý dav nastupujících Indů. Ale strkání a tlačení zde není považované za něco hrubiánského. Patří to prostě ke koloritu místního cestování. Všichni mají stejný cíl i touhu jak jej dosáhnout, bez ohledu na ostatní.


Mumbajská železnice drží několik prvenství. Byla první na celém asijském kontinentu a současně je s více než 8 miliony přepravených cestujících denně nejrušnějším dopravním systémem na světe. Příměstské vlaky tvoří tři linky - Harbour Line, Western Line a nejvytíženější Central Line. Každý vlak je rozdělený na několik sekcí. Největší část zabírá druhá třída. Zde probíhají nejtužší souboje nejen o místa k sezení, ale i samotnou možnost svézt se. Pro každého, kdo chce mít o pár procent větší jistotu, že odjede napoprvé, je tu první třída. Ještě o něco lepší výchozí pozici mají ženy, pro které jsou připravené vlastní oddíly a mumbajské železnice nezapomněly ani na těhotné s postiženými.  

Vlak houká v oblouku před stanicí. Někteří cestující vlají ve dveřích jako kus hadru a mohutný dav na nástupišti se dává do pohybu. Lidé jeden druhého předbíhají a snaží se urvat nejvýhodnější pozici pro nástup. Souprava ještě ani nezastavila a dovnitř i ven se derou první nedočkavci. Však také ví proč. Neuplyne ani dvacet vteřin a vlak se dává znovu do pohybu. Kdo nástup promešká, ten jednoduše nejede.

Stojím ve stanici Andheri a přemýšlím, zda se vrhnu do vřavy nebo počkám na další spoj. I první třída přetéká, jako kdyby zde rozdávali čapátí zdarma. Do druhého vlaku naskakuji už o poznání snáz. Však také není ranní nebo odpolední špička.

Ve vlaku se seznamuji s Rádžešem, zaměstnancem jedné velké nadnárodní korporace sídlící v SoBo. Každý všední den absolvuje namáhavou cestu z Borivali na severu až na konečnou v Churchgate, téměř na úplném jihu ostrova a jak říká, má vlastně štěstí: “Hodně vlaků v Borivali začíná, takže si aspoň sednu.

Bez vlaků by si dojíždění vůbec nedokázal představit a musel by se asi přestěhovat. Ostatně i cenovou mapu nemovitostí přímo ovlivňují příměstské vlaky. Ve čtvrtích, ve kterých zastavují fast trains nebo končí zkrácené spoje, vyletěly ceny bytů strmě nahoru a patří k nejoblíbenějším. Žádný jiný dopravní prostředek prý vlaky netrumfne cenou, intervalem ani případným zpožděním. Což dokládá i fakt, že po devastujících bombových útocích v roce 2006 se celá železnice vrátila do plného provozu již za dva dny. Teroristé tehdy zaútočili na sedmi stanicích West Line trhavinami v tlakových hrncích.

Kultura skupinového cestování

Příměstské vlaky byly odjakživa místem sociálních interakcí Mumbajanů a dodnes přežívá úžasná kultura skupinového cestování. Do rozhovorů se zapojují lidé, kteří se vzájemně neznají a dokonce i noví cestující mají vždy co říci i k situacím, které se staly ještě před jejich nástupem. Vzájemně si nabízí jídlo od manželek nebo alespoň nechají hrábnout do svého pytlíku s oříšky.

Mezi dlouhodobé tradice patří i takzvané pravidlo čtvrtého místa. Jedná se o zvyklost, kdy trojice sedící na lavici uvolní ještě malou část sedačky pro dalšího cestujícího. Neposkytnutí čtvrtého místa je považované za neslušné nebo dokonce hrubé a ostatní cestující v takových situacích mohou zakročit.

Některé chování Indů může být ovšem pro Evropana přinejmenším rozčilující. Obliba naskočit do vozu a zastavit se mezi dveřmi je vyhlášená. Rádžeš jen krčí rameny a potvrzuje, že kdo se neumí probít dopředu, většinou nejede. “Musíš se tam prostě protlačit.” Tlačení je důležité nejen při nástupu, ale i během vystupování: “Když pojedeš ve špičce, radši se snaž probít ke dveřím už o stanici napřed.

Měl pravdu. Několikrát jsem se dostal do pořádné tlačenice, kdy mě převálcoval zuřivý dav nastupujících Indů. Ale strkání a tlačení zde není považované za něco hrubiánského. Patří to prostě ke koloritu místního cestování. Všichni mají stejný cíl i touhu jak jej dosáhnout, bez ohledu na ostatní.


Mumbajská železnice drží několik prvenství. Byla první na celém asijském kontinentu a současně je s více než 8 miliony přepravených cestujících denně nejrušnějším dopravním systémem na světe. Příměstské vlaky tvoří tři linky - Harbour Line, Western Line a nejvytíženější Central Line. Každý vlak je rozdělený na několik sekcí. Největší část zabírá druhá třída. Zde probíhají nejtužší souboje nejen o místa k sezení, ale i samotnou možnost svézt se. Pro každého, kdo chce mít o pár procent větší jistotu, že odjede napoprvé, je tu první třída. Ještě o něco lepší výchozí pozici mají ženy, pro které jsou připravené vlastní oddíly a mumbajské železnice nezapomněly ani na těhotné s postiženými.  

mumbajská dvojka mumbajská dvojka V první třídě se mačkat nebudete V první třídě se mačkat nebudete Marine Lines - pláž, cricket, easy life Marine Lines - pláž, cricket, easy life

Související články

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používání tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozumím