Při tomto rozlišení obrazovky se nacházíte v omezeném režimu stránek, kliknutím přejdete na mobilní verzi.

Pohodlně ve dvou. Když je ale potřeba, vsouká se do rikši klidně 6 cestujících. Pohodlně ve dvou. Když je ale potřeba, vsouká se do rikši klidně 6 cestujících.

Rikšáři v Indii

Vždycky když jsem se projížděl Indií na třech kolech, vrtalo mi hlavou, jaké to asi je být rikšářem. Jestli se jím může stát úplně každý, kolik riška stojí nebo jak dlouho každý den vlastně jezdí, aby se uživili. Při poslední cestě jsem se zaměřil právě na fenomén tzv. autowallahů.

Slunce ještě ani nevyšlo, ale v ulicích Chennai už panuje čilý život. Pro všechny rikšáře začíná hlavní špička dne. “Auto, auto,” pokřikují před nádražím chlapíci oblečení do pískově béžových uniforem a roztrhaných kožených sandálů. Bílá tvář na ně působí jako červený hadr na býka. Vzájemně se strkají a předbíhají v nabídkách ceny za svezení, která je mnohonásobně vyšší než jízdné pro běžného Inda. Svézt cizince, který je ochotný zaplatit přemrštěnou sumu, je jackpotem každého dne. Jedinou takovou jízdou si mohou vydělat tolik, co běžně získají za celý den.

Jak se stát rikšářem?

Ceny rikš v bazarech se výrazně liší podle roku výroby, najetých kilometrů, značky nebo paliva. Skoro novou rikšu s nájezdem pár tisíc kilometrů je možné pořídit za 250 000 rupií. Jenže tolik peněz většina řidičů jednoduše nemá. Část z nich tedy musí sáhnout po ojetých střepech za méně než 80 000 rupií. A ti, kteří nemají žádné peníze a nedostanou úvěr ani na nejlevnější stroj, jsou odkázáni jezdit pro majitele vozidla. Jenže to znamená odevzdávat nemalou část tržeb. Skoro celý život potom šetří, aby si jednou mohli pořídit rikšu vlastní.

Každý kdo se rozhodne pro dráhu rikšaře, se musí nejprve vydat na Regionální dopravní úřad a vyřídit si nezbytné povolení, které potvrdí jeho způsobilost. Tato povinnost také reguluje množství autorikš ve městě. V současnosti brázdí Mumbajské silnice více než 125 000 tříkolek, což je pro město ohromná zátěž. Nejen z dopravního hlediska, kdy obzvláště řidiči rikš způsobují ještě větší zmatek v už tak chaotickém indickém provozu, ale i z hlediska ovzduší. Většina rikš jsou stále ještě dvojtakty. Jen si představte, že město brázdí sto tisíc trabantů. Proto smí rikši jezdit pouze v severní části Mumbaje, za Bandrou dále na jih se svezete už jen klasickými taxíky.

Nezbytná byrokracie je vyřízená, rikša stojí před domem, tak hurá do ulic. Řidiči jezdí často více než 10 hodin denně. Za tu dobu vydělají obvykle kolem tisícovky rupií. Na indické poměry se to může zdát jako slušný výdělek. Jenže z této částky je potřeba odečíst náklady na pohonné hmoty, opravy a sem tam prý i na úplatky dopravním policistům. Po náročném dni mnozí z řidičů odjíždějí domů s výdělkem kolem 600 rupií. A ti, kteří jezdí pro majitele, nosí domů ještě méně.

Podle barvy poznáš ženu

Emancipace do Indie dorazila před mnoha lety, ale ženy řidičky si cestu do kokpitu rikš hledaly těžko. Stát Maharáštra jim proto v poslední době vyšel hodně vstříc a vyčleňuje nově 5 % všech vydaných povolení pouze pro ženy. V roce 2017 začalo jezdit prvních 19 řidiček a další desítky se přidávají. Ženské rikši poznáte na první pohled podle barvy. Zatímco běžné rikšy mají žlutočernou barvu, ženské speciály jsou v Mumbaji zbarvené do červena a v Dilí jezdí růžové.

Podvodníci i poctivci

Dělat rikšáře v Indii je dřina a při mých cestách jsem si to hodně uvědomoval. Prach, smog, horko, neustálé troubení a na konci dne jen almužna. Na jednu stranu snad může být pochopitelné, že si řidiči snaží přivydělat nějakým drobným podvodem. Tu zapomenou zatočit, tam tvrdí, že je taxametr rozbitý. “Vždyť vy jste tak bohatí, co je pro vás pár rupií navíc?” hájí se, když je nachytáte. Na stranu druhou v Indii jezdí mnoho řidičů poctivě. Podle “meteru”, nezkouší zajížďky nebo triky s cenami. To jsou lidé, kterým nakonec rád přidám 10 nebo 20 rupií, které mám po kapsách.


Při cestování rikšou po Indii je největší bolestí domlouvání ceny. V dnešní době se tomu však dá elegantně předejít pomocí mobilních aplikací. Už mnoho let je stálicí OLA Cabs, ale nově se dere dopředu i startup Jungnoo

Vždycky když jsem se projížděl Indií na třech kolech, vrtalo mi hlavou, jaké to asi je být rikšářem. Jestli se jím může stát úplně každý, kolik riška stojí nebo jak dlouho každý den vlastně jezdí, aby se uživili. Při poslední cestě jsem se zaměřil právě na fenomén tzv. autowallahů.

Slunce ještě ani nevyšlo, ale v ulicích Chennai už panuje čilý život. Pro všechny rikšáře začíná hlavní špička dne. “Auto, auto,” pokřikují před nádražím chlapíci oblečení do pískově béžových uniforem a roztrhaných kožených sandálů. Bílá tvář na ně působí jako červený hadr na býka. Vzájemně se strkají a předbíhají v nabídkách ceny za svezení, která je mnohonásobně vyšší než jízdné pro běžného Inda. Svézt cizince, který je ochotný zaplatit přemrštěnou sumu, je jackpotem každého dne. Jedinou takovou jízdou si mohou vydělat tolik, co běžně získají za celý den.

Jak se stát rikšářem?

Ceny rikš v bazarech se výrazně liší podle roku výroby, najetých kilometrů, značky nebo paliva. Skoro novou rikšu s nájezdem pár tisíc kilometrů je možné pořídit za 250 000 rupií. Jenže tolik peněz většina řidičů jednoduše nemá. Část z nich tedy musí sáhnout po ojetých střepech za méně než 80 000 rupií. A ti, kteří nemají žádné peníze a nedostanou úvěr ani na nejlevnější stroj, jsou odkázáni jezdit pro majitele vozidla. Jenže to znamená odevzdávat nemalou část tržeb. Skoro celý život potom šetří, aby si jednou mohli pořídit rikšu vlastní.

Každý kdo se rozhodne pro dráhu rikšaře, se musí nejprve vydat na Regionální dopravní úřad a vyřídit si nezbytné povolení, které potvrdí jeho způsobilost. Tato povinnost také reguluje množství autorikš ve městě. V současnosti brázdí Mumbajské silnice více než 125 000 tříkolek, což je pro město ohromná zátěž. Nejen z dopravního hlediska, kdy obzvláště řidiči rikš způsobují ještě větší zmatek v už tak chaotickém indickém provozu, ale i z hlediska ovzduší. Většina rikš jsou stále ještě dvojtakty. Jen si představte, že město brázdí sto tisíc trabantů. Proto smí rikši jezdit pouze v severní části Mumbaje, za Bandrou dále na jih se svezete už jen klasickými taxíky.

Nezbytná byrokracie je vyřízená, rikša stojí před domem, tak hurá do ulic. Řidiči jezdí často více než 10 hodin denně. Za tu dobu vydělají obvykle kolem tisícovky rupií. Na indické poměry se to může zdát jako slušný výdělek. Jenže z této částky je potřeba odečíst náklady na pohonné hmoty, opravy a sem tam prý i na úplatky dopravním policistům. Po náročném dni mnozí z řidičů odjíždějí domů s výdělkem kolem 600 rupií. A ti, kteří jezdí pro majitele, nosí domů ještě méně.

Podle barvy poznáš ženu

Emancipace do Indie dorazila před mnoha lety, ale ženy řidičky si cestu do kokpitu rikš hledaly těžko. Stát Maharáštra jim proto v poslední době vyšel hodně vstříc a vyčleňuje nově 5 % všech vydaných povolení pouze pro ženy. V roce 2017 začalo jezdit prvních 19 řidiček a další desítky se přidávají. Ženské rikši poznáte na první pohled podle barvy. Zatímco běžné rikšy mají žlutočernou barvu, ženské speciály jsou v Mumbaji zbarvené do červena a v Dilí jezdí růžové.

Podvodníci i poctivci

Dělat rikšáře v Indii je dřina a při mých cestách jsem si to hodně uvědomoval. Prach, smog, horko, neustálé troubení a na konci dne jen almužna. Na jednu stranu snad může být pochopitelné, že si řidiči snaží přivydělat nějakým drobným podvodem. Tu zapomenou zatočit, tam tvrdí, že je taxametr rozbitý. “Vždyť vy jste tak bohatí, co je pro vás pár rupií navíc?” hájí se, když je nachytáte. Na stranu druhou v Indii jezdí mnoho řidičů poctivě. Podle “meteru”, nezkouší zajížďky nebo triky s cenami. To jsou lidé, kterým nakonec rád přidám 10 nebo 20 rupií, které mám po kapsách.


Při cestování rikšou po Indii je největší bolestí domlouvání ceny. V dnešní době se tomu však dá elegantně předejít pomocí mobilních aplikací. Už mnoho let je stálicí OLA Cabs, ale nově se dere dopředu i startup Jungnoo

Taxametr. Věc, která se cizincům pouští jen s velkou nechutí. Taxametr. Věc, která se cizincům pouští jen s velkou nechutí. "Ne tam nejedu...tak dobře, ale jenom bez taxametru." "Ne tam nejedu...tak dobře, ale jenom bez taxametru." Rikši v Mamallapuramu čekají na své zákazníky Rikši v Mamallapuramu čekají na své zákazníky "Ne ne, 100 rupií bylo za jednoho cestujícího, ne za celou rikšu." "Ne ne, 100 rupií bylo za jednoho cestujícího, ne za celou rikšu."

Související články

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používání tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozumím