Při tomto rozlišení obrazovky se nacházíte v omezeném režimu stránek, kliknutím přejdete na mobilní verzi.

Bejrút je pro mulismy párty město Bejrút je pro mulismy párty město

Bejrút: Párty na sudu se střelným prachem

Bejrút, Libanon — Dlouhá léta byl Bejrút označován jako Paříž arabského světa. Jenže občanská válka a několik okupací země Izraelem a Sýrií se podepsaly nejen na tváři, ale i duši města. Dnešní Bejrút je příkladnou ukázkou soužití křesťanů i muslimů na Středním východě, i když to někdy pořádně zaskřípe.

Náboženští fanatici jsou na všech stranách i dneska,” říká Ali a otevírá vychlazené pivo z ledničky. Ali je sice muslim, ale pije alkohol a bydlí v křesťanské východní části města. Jak sám říká, přátele má i mezi maronity nebo drúzy. 

Náboženská rozmanitost patří k Libanonu stejně jako pita k falafelu. Mešity stojí vedle křesťanských kostelů, šíité žijí vedle sunnitů, maronitů, drúzů, melkitů a mnoha dalších náboženských menšin. Rozmanitost však byla také jedním ze spouštěčů občanské války, která trvala bez mála 15 let.

"Támhle vedla zelená linie," ukazuje z okna na ulici Old Saida, která během občanské války oddělovala muslimskou západní část města od východní křesťanské. "Třída tvořila frontovou linii uprostřed města a byla obklopena barikádami," doplňuje Ali. Ty tam dnes již nestojí, sektářská symbolika však některé čtvrti zdobí stále. 

Nic není černobílé

Bejrútské čtvrti si dodnes uchovaly relativně homogenní nábožensko-politický a socioekonomický charakter. Zatímco v Dar el-Fatwa nebo Bourdž Abi Hajdar budete na ulicích míjet ženy zahalené v černých abájách se šátkem a alkohol hledat lupou, v Geitawi si sotva uvědomíte, že jste se ocitli v arabském světě.

Každá oblast má své politické strany a lídry, které s různou mírou vystavuje na odiv. Ve východních čtvrtích proto i dnes visí plakáty s Bašírem Džamáílem, velitelem tehdejší falangistické milice. Naopak na jihu v Bourdž el-Baradžne najdete na mnoha místech obrazy íránského ajatolláha Chameneího a ve větru vlají vlajky Hizballáhu. 

Lokální konflikt mezi křesťany a Palestinci přerostl v 70. letech v etnické masakry obrovského rozměru. Rozbuškou se stal útok na autobus plný Palestinců v roce 1975. O rok později se do války přidala Sýrie, která z počátku bojovala po boku křesťanských falangistů. Jih Libanonu ovládali palestinští Arabi, tedy OOP a Fatah, které odtud řídily výpady proti Izraeli. V reakci na teroristické útoky Palestinců nakonec vstoupil do války roku 1978 i Izrael a jeho jednotky obsadily část jiholibanonského území až po řeku Lítání. 

Začátkem 80. let vstupuje na scénu nový hráč s velkými abmicemi. Hnutí Hizballáh. Tato organizace podporovaná Íránem, si kladla za cíl vytvoření teokratické vlády a zničení sionistického souseda. V průběhu let se Hizballáh etabloval i v politice. Dnes má dokonce své zástupce v Národním shormáždění a vede dvě ministerstva.

Víš habíbi, vy Evropani máte Hizballáh na černé listině, ale v jižním Libanonu hodně pomohl. Dodnes zřizuje řadu škol, nemocnic a sociálních zařízení. Nic není černobílé,” říká Ali, když vypráví o nedávné krvavé historii.

Rozdělení moci

Pokud se o New Yorku říká, že je tavicím kotlem kulturních a sociálních rozdílů, potom Bejrút je přímo jejich továrnou. Vzhledem k náboženské různorodosti obyvatel Libanonu zde funguje politický konfesionalismus, který rozděluje mandáty rovnoměrně podle vyznání. Počet křesel ve 128-členném zákonodárném Národním shromáždění je rozdělený přesně napůl mezi křesťany a muslimy. 

Výkonnou moc tvoří vláda v čele s předsedou, jehož místo je garantované výhradně sunnitskému muslimovi. Jeho zástupcem je vždy ortodoxní křesťan. Předseda parlamentu pochází z šíitské muslimské větve a prezidentem je maronita.

Spící hrozba

Tuto křehkou stabilitu však může kdykoli narušit menšina, která v Libanonu žije po desetiletí, ale doma tam není. Palestinci

Otázka palestinských uprchlíků se po vyhlášení státu Izrael a několika židovsko-arabských válkách, stala rozbuškou i libanonské občanské války. V Libanonu žije již několikátá generace Palestinců, práva však mají, jako by byli druhořadí občané této země. Nesmí vlastnit půdu, nemají právo volit, ani vykonávat 32 různých zaměstnání. Libanonci to vysvětlují zachováním statu quo, aby nedošlo k narušení rovnováhy moci mezi jednotlivými náboženskými skupinami.

Úřad OSN pro palestinské uprchlíky uvádí, že 54 % populace v táborech je nezaměstnaná a dvě třetiny Palestinců musí vystačit s příjmem kolem 6 USD na den, což je také světově uznaná hranice chudoby.

Palestinci však nejsou zdaleka jedinými uprchlíky v Libanonu. UNHCR odhaduje, že v zemi přebývá 1,5 milionu Syřanů, kteří sem přišli po vypuknutí konfliktu v jejich zemi roku 2011. Když se tomtuto číslu přičte půl milionu Palestinců, je poměr domácích Libanonců oproti uprchlíkům 2:1. A to je doutnající sud se střelným prachem.

Pokud se Syřané dostanou v Bejrútu k nějaké práci, jde obvykle o nekvalifikované a málo placené pozice. “Já jsem z Homsu, doma v Sýrii jsem pracoval jako Java programátor,” svěřuje se Syřan, který mi podává čerstvě připravenou šawarmu v bistru. Má ale štěstí, podobnou práci mnoho jiných uprchlíků šanci získat nemá.

Nad vodní dýmkou

Z nargile, jak říkají Libanonci vodní dýmce, se ozývají zvuky srkání, víření a bublání. Džamal potahuje z dýmky, posunuje kameny na hrací desce backgammonu a zasmušile vypráví: “Tady jsou lidi buď bohatí, nebo chudí. Bohatí bohatnou a chudí se stávají ještě chudšími. Ve společnosti téměř úplně chybí střední třída.” 

Džamal studuje umění, je muslim, pije alkohol, chodí rád na párty a je gay.

"Bejrút je na život hodně drahý," říká a vypočítává životní náklady, které srovnává s průměrným platem. Ten se pohybuje kolem 700 USD měsíčně. Mnoho rodin má však v zahraničí nějakého příbuzného, který je alespoň na dálku podporuje. V diaspoře prý žije až 13 milionů Libanonců a s trochou nadsázky se dá říci, že každá zdejší rodina má alespoň někoho v cizině. "Nejhorší je ale korupce," povzdechne si Džamal. “Politici si dělají co chtějí a veřejné prostředky často končí v jejich vlastních kapsách.” 

Korupce je prorostlá do všech sfér společnosti a týká se i základních životních potřeb, jako je voda, energie nebo odpadky. Jedna z vesnic na jihu Libanonu musela dokonce nepřímo uplácet bejrútské politiky, aby vyřešila fatální nedostatek elektrické energie.

Právě ve chvíli, kdy se bavíme o elektřině, zastaví se z ničeho nic všechny větráky a zhasnou světla. "To zase naskočí, musíme počkat," říká Džamal znuděně. "Elektřina vypadává každý den na 3 hodiny.” Ti šťastnější prý mají vlastní generátory a chudší část obyvatelstva musí těch pár hodin prostě počkat.

Libanon nemá vlastní kapacitu na pokrytí energetické spotřeby, proto řeší poptávku ropnými produkty dovezenými ze zahraničí. Asi 30 km jižně od Libanonu, kotví plovoucí mobilní elektrárna z Turecka, jejíž elektrická energie zásobuje necelou polovinu země.

Tak jako většiny Libanonců, i Džamal se ptám na jeho názor na Izrael. Jeho odpověď mě však trochu zaskočí: “Víš, já bych se tam podívat chtěl." Ze zvědavosti se totiž seznámil přes Tinder s jedním Izraelcem. Vídat se nemohou, ale kdo ví, třeba budou mít štěstí. “Možná se jednou potkáme na Kypru," říká s úsměvem.

Vodní dýmka probublává, muezzin svolává věřící k poslední večerní modlitbě, jenže Bejrút se spát rozhodně nechystá. V Hamře, Badaru, Geitawi a dalších čtvrtích se rozbíhá kolotoč nekonečných víkendových párty.

Bejrút, Libanon — Dlouhá léta byl Bejrút označován jako Paříž arabského světa. Jenže občanská válka a několik okupací země Izraelem a Sýrií se podepsaly nejen na tváři, ale i duši města. Dnešní Bejrút je příkladnou ukázkou soužití křesťanů i muslimů na Středním východě, i když to někdy pořádně zaskřípe.

Náboženští fanatici jsou na všech stranách i dneska,” říká Ali a otevírá vychlazené pivo z ledničky. Ali je sice muslim, ale pije alkohol a bydlí v křesťanské východní části města. Jak sám říká, přátele má i mezi maronity nebo drúzy. 

Náboženská rozmanitost patří k Libanonu stejně jako pita k falafelu. Mešity stojí vedle křesťanských kostelů, šíité žijí vedle sunnitů, maronitů, drúzů, melkitů a mnoha dalších náboženských menšin. Rozmanitost však byla také jedním ze spouštěčů občanské války, která trvala bez mála 15 let.

"Támhle vedla zelená linie," ukazuje z okna na ulici Old Saida, která během občanské války oddělovala muslimskou západní část města od východní křesťanské. "Třída tvořila frontovou linii uprostřed města a byla obklopena barikádami," doplňuje Ali. Ty tam dnes již nestojí, sektářská symbolika však některé čtvrti zdobí stále. 

Nic není černobílé

Bejrútské čtvrti si dodnes uchovaly relativně homogenní nábožensko-politický a socioekonomický charakter. Zatímco v Dar el-Fatwa nebo Bourdž Abi Hajdar budete na ulicích míjet ženy zahalené v černých abájách se šátkem a alkohol hledat lupou, v Geitawi si sotva uvědomíte, že jste se ocitli v arabském světě.

Každá oblast má své politické strany a lídry, které s různou mírou vystavuje na odiv. Ve východních čtvrtích proto i dnes visí plakáty s Bašírem Džamáílem, velitelem tehdejší falangistické milice. Naopak na jihu v Bourdž el-Baradžne najdete na mnoha místech obrazy íránského ajatolláha Chameneího a ve větru vlají vlajky Hizballáhu. 

Lokální konflikt mezi křesťany a Palestinci přerostl v 70. letech v etnické masakry obrovského rozměru. Rozbuškou se stal útok na autobus plný Palestinců v roce 1975. O rok později se do války přidala Sýrie, která z počátku bojovala po boku křesťanských falangistů. Jih Libanonu ovládali palestinští Arabi, tedy OOP a Fatah, které odtud řídily výpady proti Izraeli. V reakci na teroristické útoky Palestinců nakonec vstoupil do války roku 1978 i Izrael a jeho jednotky obsadily část jiholibanonského území až po řeku Lítání. 

Začátkem 80. let vstupuje na scénu nový hráč s velkými abmicemi. Hnutí Hizballáh. Tato organizace podporovaná Íránem, si kladla za cíl vytvoření teokratické vlády a zničení sionistického souseda. V průběhu let se Hizballáh etabloval i v politice. Dnes má dokonce své zástupce v Národním shormáždění a vede dvě ministerstva.

Víš habíbi, vy Evropani máte Hizballáh na černé listině, ale v jižním Libanonu hodně pomohl. Dodnes zřizuje řadu škol, nemocnic a sociálních zařízení. Nic není černobílé,” říká Ali, když vypráví o nedávné krvavé historii.

Rozdělení moci

Pokud se o New Yorku říká, že je tavicím kotlem kulturních a sociálních rozdílů, potom Bejrút je přímo jejich továrnou. Vzhledem k náboženské různorodosti obyvatel Libanonu zde funguje politický konfesionalismus, který rozděluje mandáty rovnoměrně podle vyznání. Počet křesel ve 128-členném zákonodárném Národním shromáždění je rozdělený přesně napůl mezi křesťany a muslimy. 

Výkonnou moc tvoří vláda v čele s předsedou, jehož místo je garantované výhradně sunnitskému muslimovi. Jeho zástupcem je vždy ortodoxní křesťan. Předseda parlamentu pochází z šíitské muslimské větve a prezidentem je maronita.

Spící hrozba

Tuto křehkou stabilitu však může kdykoli narušit menšina, která v Libanonu žije po desetiletí, ale doma tam není. Palestinci

Otázka palestinských uprchlíků se po vyhlášení státu Izrael a několika židovsko-arabských válkách, stala rozbuškou i libanonské občanské války. V Libanonu žije již několikátá generace Palestinců, práva však mají, jako by byli druhořadí občané této země. Nesmí vlastnit půdu, nemají právo volit, ani vykonávat 32 různých zaměstnání. Libanonci to vysvětlují zachováním statu quo, aby nedošlo k narušení rovnováhy moci mezi jednotlivými náboženskými skupinami.

Úřad OSN pro palestinské uprchlíky uvádí, že 54 % populace v táborech je nezaměstnaná a dvě třetiny Palestinců musí vystačit s příjmem kolem 6 USD na den, což je také světově uznaná hranice chudoby.

Palestinci však nejsou zdaleka jedinými uprchlíky v Libanonu. UNHCR odhaduje, že v zemi přebývá 1,5 milionu Syřanů, kteří sem přišli po vypuknutí konfliktu v jejich zemi roku 2011. Když se tomtuto číslu přičte půl milionu Palestinců, je poměr domácích Libanonců oproti uprchlíkům 2:1. A to je doutnající sud se střelným prachem.

Pokud se Syřané dostanou v Bejrútu k nějaké práci, jde obvykle o nekvalifikované a málo placené pozice. “Já jsem z Homsu, doma v Sýrii jsem pracoval jako Java programátor,” svěřuje se Syřan, který mi podává čerstvě připravenou šawarmu v bistru. Má ale štěstí, podobnou práci mnoho jiných uprchlíků šanci získat nemá.

Nad vodní dýmkou

Z nargile, jak říkají Libanonci vodní dýmce, se ozývají zvuky srkání, víření a bublání. Džamal potahuje z dýmky, posunuje kameny na hrací desce backgammonu a zasmušile vypráví: “Tady jsou lidi buď bohatí, nebo chudí. Bohatí bohatnou a chudí se stávají ještě chudšími. Ve společnosti téměř úplně chybí střední třída.” 

Džamal studuje umění, je muslim, pije alkohol, chodí rád na párty a je gay.

"Bejrút je na život hodně drahý," říká a vypočítává životní náklady, které srovnává s průměrným platem. Ten se pohybuje kolem 700 USD měsíčně. Mnoho rodin má však v zahraničí nějakého příbuzného, který je alespoň na dálku podporuje. V diaspoře prý žije až 13 milionů Libanonců a s trochou nadsázky se dá říci, že každá zdejší rodina má alespoň někoho v cizině. "Nejhorší je ale korupce," povzdechne si Džamal. “Politici si dělají co chtějí a veřejné prostředky často končí v jejich vlastních kapsách.” 

Korupce je prorostlá do všech sfér společnosti a týká se i základních životních potřeb, jako je voda, energie nebo odpadky. Jedna z vesnic na jihu Libanonu musela dokonce nepřímo uplácet bejrútské politiky, aby vyřešila fatální nedostatek elektrické energie.

Právě ve chvíli, kdy se bavíme o elektřině, zastaví se z ničeho nic všechny větráky a zhasnou světla. "To zase naskočí, musíme počkat," říká Džamal znuděně. "Elektřina vypadává každý den na 3 hodiny.” Ti šťastnější prý mají vlastní generátory a chudší část obyvatelstva musí těch pár hodin prostě počkat.

Libanon nemá vlastní kapacitu na pokrytí energetické spotřeby, proto řeší poptávku ropnými produkty dovezenými ze zahraničí. Asi 30 km jižně od Libanonu, kotví plovoucí mobilní elektrárna z Turecka, jejíž elektrická energie zásobuje necelou polovinu země.

Tak jako většiny Libanonců, i Džamal se ptám na jeho názor na Izrael. Jeho odpověď mě však trochu zaskočí: “Víš, já bych se tam podívat chtěl." Ze zvědavosti se totiž seznámil přes Tinder s jedním Izraelcem. Vídat se nemohou, ale kdo ví, třeba budou mít štěstí. “Možná se jednou potkáme na Kypru," říká s úsměvem.

Vodní dýmka probublává, muezzin svolává věřící k poslední večerní modlitbě, jenže Bejrút se spát rozhodně nechystá. V Hamře, Badaru, Geitawi a dalších čtvrtích se rozbíhá kolotoč nekonečných víkendových párty.

Třída Charles Malek v Geitawi Třída Charles Malek v Geitawi Bašír Džamáil, bývalý prezident a vůdce falangistické milice, na politickém plakátu v křesťanské čtvrti Bašír Džamáil, bývalý prezident a vůdce falangistické milice, na politickém plakátu v křesťanské čtvrti Graffiti v arménské čtvrti Burdž Hamúd Graffiti v arménské čtvrti Burdž Hamúd Žebračka na třídě Charlese De Gaulla v západním Bejrútu Žebračka na třídě Charlese De Gaulla v západním Bejrútu Starobylé ulice křesťanské čtvrti Geitawi Starobylé ulice křesťanské čtvrti Geitawi Hodinová věž od Rolexu v centru Bejrútu Hodinová věž od Rolexu v centru Bejrútu Bejrút je živoucím muzeem starých automobilů, které se stále prohání ulicemi města Bejrút je živoucím muzeem starých automobilů, které se stále prohání ulicemi města

Související články

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používání tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozumím