Při tomto rozlišení obrazovky se nacházíte v omezeném režimu stránek, kliknutím přejdete na mobilní verzi.

Prarodiče odpočívající na zápraží tradičního pamírského domu se svým vnukem Prarodiče odpočívající na zápraží tradičního pamírského domu se svým vnukem

Na návštěvě v horách u Pamířanů

Stařičká čínská dodávka zastavuje u visutého mostu přes řeku Bartang. Uvolněná dřevěná prkna na konstrukci z železných lan nepůsobí moc stabilně, ale jiná cesta dál není. Stezka se zužuje sotva na šířku jednoho člověka a klikatí se kolem skály dobrých deset metrů nad hladinou řeky. Nikde ani živáčka.

V Džizevu bydlí asi 10 rodin. Celá komunita je rozprostřena ve třech vesnicích kaskádovitě rozmístěných podél malých jezírek. Žijí v hlubokém údolí kompletně odříznutí od okolního světa. V létě ztěžuje chůzi náročný terén s padajícím kamením, v zimě sníh. “Poslední roky napadalo dokonce 1,5 metru,” doplňuje pan učitel, který se právě přišel pozdravit s nečekanou návštěvou. Lámanou angličtinou vede rozhovor a zajímá se o vše možné. Odkud pocházím, kde všude v Badachšánu jsem zatím byl, kam dál se chystám a neopomene probrat ani hokej.

Pamířané jsou nesmírně pohostinní lidé, obzvlášť ti z vesnic. Není neobvyklé, že přeruší veškerou práci a pozvou procházejícího cizince na konvici čaje. Jen tak. Takže zatímco si povídám s panem učitelem, na ohni se už ohřívá voda. Místní specialitou je sypaný zelený čaj s kompotovanými višněmi a cukrem. Spoustou cukru.

Člověk se zde chvílemi cítí skoro provinile. Když už další hrnek nezvládne, přináší rodina čerstvý domácí jogurt s chlebem. Všichni pak s nadšením pozorují, jak cizinci chutná. Odmítnout nejde. Zkoušel jsem to zdvořile několikrát, ale stejně s úsměvem přinesli další jídlo.

Aga Chán

Překvapivě hodně lidí v Badachšánu ovládá alespoň základy angličtiny. Zásluhu na tom má nadace Aga Chána, britského filantropa a hlavy islámských Ismajlitů, která financuje rozvojové projekty v Horském Badachšánu. Ismajlité jsou liberální šíitskou sektou a její členové praktikují méně konzervativní verzi islámu než ostatní muslimové. Mají dovoleno pít alkohol, nemusí držet ramadán, ani vykonat pouť do Mekky. Nadace hrála důležitou roli během občanské války v 90. letech, kdy zajišťovala zásobování odříznutého regionu a vlastně díky ní Badachšánci válku vůbec přežili.

Anglicky hovoří také Nazaršu, který od podzimu do jara navštěvuje univerzitu v Chorogu. Přes léto má prázdniny, takže pomáhá rodině v hospodářství. “Každý den se střídáme. Dnes pracuji na poli, ale zítra půjdu se stádem na pastvu. Tam si trochu odpočinu,” usmívá se. Se zvířaty se vydává vysoko do hor kolem křišťálově průzračného jezera, během pastvy zdolá klidně 10 až 20 kilometrů.

Stáda jsou důležitou součástí obživy zdejších lidí. Rodiny jsou díky nim naprosto soběstačné, protože si mnoho potravin vyrábí vlastními silami. Smetanu i jogurt připravují z kozího mléka, maso je skopové i chléb si pečou vlastní.

Tvrdý život horalů

V Chorogu studuje Nazaršu angličtinu. Dál zatím nebyl. Neměl důvod. Jeho snem je vyrazit v budoucnu někam dál do zahraničí. O Rusku, kam míří většina Tádžiků za přivýdělkem, ale nesní. Nejdřív chce dostudovat. Proto i přes prázdniny poctivě vyplňuje cvičební sešity s gramatickými úlohami.

Večer sedíme, píšeme společně úkoly a povídáme o životě v Pamíru. Když se řeč stočí ke vztahům, Nazaršu si jen povzdechne: “Najít si přítelkyni, je pro kluky z hor těžké.” Žádná nechce vyměnit relativní blahobyt Chorogu za dřinu a chudobu v zapomenutém údolí někde u Bartangu. Život v horách je tvrdý, nikdo si však nestěžuje ani náznakem. Naopak, zdejší lidé vypadají tak spokojeně.

Článek vyšel na portálu Hedbábná stezka

Stařičká čínská dodávka zastavuje u visutého mostu přes řeku Bartang. Uvolněná dřevěná prkna na konstrukci z železných lan nepůsobí moc stabilně, ale jiná cesta dál není. Stezka se zužuje sotva na šířku jednoho člověka a klikatí se kolem skály dobrých deset metrů nad hladinou řeky. Nikde ani živáčka.

V Džizevu bydlí asi 10 rodin. Celá komunita je rozprostřena ve třech vesnicích kaskádovitě rozmístěných podél malých jezírek. Žijí v hlubokém údolí kompletně odříznutí od okolního světa. V létě ztěžuje chůzi náročný terén s padajícím kamením, v zimě sníh. “Poslední roky napadalo dokonce 1,5 metru,” doplňuje pan učitel, který se právě přišel pozdravit s nečekanou návštěvou. Lámanou angličtinou vede rozhovor a zajímá se o vše možné. Odkud pocházím, kde všude v Badachšánu jsem zatím byl, kam dál se chystám a neopomene probrat ani hokej.

Pamířané jsou nesmírně pohostinní lidé, obzvlášť ti z vesnic. Není neobvyklé, že přeruší veškerou práci a pozvou procházejícího cizince na konvici čaje. Jen tak. Takže zatímco si povídám s panem učitelem, na ohni se už ohřívá voda. Místní specialitou je sypaný zelený čaj s kompotovanými višněmi a cukrem. Spoustou cukru.

Člověk se zde chvílemi cítí skoro provinile. Když už další hrnek nezvládne, přináší rodina čerstvý domácí jogurt s chlebem. Všichni pak s nadšením pozorují, jak cizinci chutná. Odmítnout nejde. Zkoušel jsem to zdvořile několikrát, ale stejně s úsměvem přinesli další jídlo.

Aga Chán

Překvapivě hodně lidí v Badachšánu ovládá alespoň základy angličtiny. Zásluhu na tom má nadace Aga Chána, britského filantropa a hlavy islámských Ismajlitů, která financuje rozvojové projekty v Horském Badachšánu. Ismajlité jsou liberální šíitskou sektou a její členové praktikují méně konzervativní verzi islámu než ostatní muslimové. Mají dovoleno pít alkohol, nemusí držet ramadán, ani vykonat pouť do Mekky. Nadace hrála důležitou roli během občanské války v 90. letech, kdy zajišťovala zásobování odříznutého regionu a vlastně díky ní Badachšánci válku vůbec přežili.

Anglicky hovoří také Nazaršu, který od podzimu do jara navštěvuje univerzitu v Chorogu. Přes léto má prázdniny, takže pomáhá rodině v hospodářství. “Každý den se střídáme. Dnes pracuji na poli, ale zítra půjdu se stádem na pastvu. Tam si trochu odpočinu,” usmívá se. Se zvířaty se vydává vysoko do hor kolem křišťálově průzračného jezera, během pastvy zdolá klidně 10 až 20 kilometrů.

Stáda jsou důležitou součástí obživy zdejších lidí. Rodiny jsou díky nim naprosto soběstačné, protože si mnoho potravin vyrábí vlastními silami. Smetanu i jogurt připravují z kozího mléka, maso je skopové i chléb si pečou vlastní.

Tvrdý život horalů

V Chorogu studuje Nazaršu angličtinu. Dál zatím nebyl. Neměl důvod. Jeho snem je vyrazit v budoucnu někam dál do zahraničí. O Rusku, kam míří většina Tádžiků za přivýdělkem, ale nesní. Nejdřív chce dostudovat. Proto i přes prázdniny poctivě vyplňuje cvičební sešity s gramatickými úlohami.

Večer sedíme, píšeme společně úkoly a povídáme o životě v Pamíru. Když se řeč stočí ke vztahům, Nazaršu si jen povzdechne: “Najít si přítelkyni, je pro kluky z hor těžké.” Žádná nechce vyměnit relativní blahobyt Chorogu za dřinu a chudobu v zapomenutém údolí někde u Bartangu. Život v horách je tvrdý, nikdo si však nestěžuje ani náznakem. Naopak, zdejší lidé vypadají tak spokojeně.

Článek vyšel na portálu Hedbábná stezka

Vstup do údolí Džizev (Jizeu) Vstup do údolí Džizev (Jizeu) První z kaskádových jezírek v údolí a současně dolní vesnice První z kaskádových jezírek v údolí a současně dolní vesnice Nůše, srpy, brousky nebo kosy - tady funguje zemědělství ještě postaru Nůše, srpy, brousky nebo kosy - tady funguje zemědělství ještě postaru Pozdravit se přišel i bývalý pan učitel Pozdravit se přišel i bývalý pan učitel

Související články

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používání tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozumím