Stařičká čínská dodávka zastavuje u visutého mostu přes řeku Bartang. Uvolněná dřevěná prkna na konstrukci z železných lan nepůsobí moc stabilně, ale jiná cesta dál nevede. Za mostem se stezka zužuje sotva na šířku jednoho člověka a klikatí se kolem skály dobrých deset metrů nad hladinou řeky.

Ve vesnici Džizev bydlí asi 10 rodin. Celá komunita je rozprostřena ve třech osadách, rozmístěných podél malých kaskádových jezírek. Žijí nad hlubokým údolím kompletně odříznutí od okolního světa. V létě ztěžuje cestu do vesnice náročný terén s padajícím kamením, v zimě sníh. “Poslední roky napadalo dokonce 1,5 metru,” říká pan učitel, který právě přišel pozdravit nečekanou návštěvu. Lámanou angličtinou vede rozhovor a zajímá se o vše možné. Odkud pocházím, kde všude v Badachšánu jsem zatím byl, kam dál se chystám a neopomene připomenout, že je velkým fanouškem hokeje. Při vyprávění vzpomíná na tvrdé souboje Československa se Sovětským svazem.

Pamířané jsou nesmírně pohostinní lidé, obzvlášť ti z vesnic. Není neobvyklé, že přeruší veškerou práci a pozvou procházejícího cizince na konvici čaje. Jen tak. Takže zatímco si povídám s panem učitelem, na ohni se už ohřívá voda. Místní specialitou je sypaný zelený čaj s kompotovanými višněmi a cukrem. Spoustou cukru.

Člověk se zde chvílemi cítí skoro provinile. Když už další hrnek nezvládne, přináší rodina čerstvý domácí jogurt s chlebem. Všichni pak s nadšením pozorují, jak cizinci chutná. Odmítnout nejde. Zkoušel jsem to zdvořile několikrát, ale stejně s úsměvem přinesli další jídlo.

Aga Chán

Překvapivě hodně lidí v Badachšánu ovládá alespoň základy angličtiny. Zásluhu na tom má nadace Aga Chána, britského filantropa a hlavy islámských Ismajlitů, který financuje rozvojové projekty v Horském Badachšánu. Ismajlité jsou liberální šíitskou sektou a její členové praktikují méně konzervativní verzi islámu než ostatní muslimové. Mají dovoleno pít alkohol, nemusí držet půst při ramadánu, ani vykonat pouť do Mekky. Nadace hrála důležitou roli během občanské války v 90. letech, kdy zajišťovala zásobování odříznutého regionu a vlastně díky ní Badachšánci válku vůbec přežili.

Tvrdý život horalů

Anglicky hovoří také Nazaršu, který od podzimu do jara navštěvuje univerzitu v Chorogu. Přes léto má prázdniny, takže pomáhá rodině v hospodářství. “Každý den se střídáme. Dnes pracuji na poli, ale zítra půjdu se stádem na pastvu. Tam si trochu odpočinu,” usmívá se. Se zvířaty se vydává vysoko do hor kolem křišťálově průzračného jezera. Během pastvy zdolá klidně 10 až 20 kilometrů.

Stáda jsou důležitou součástí obživy zdejších lidí. Rodiny jsou díky nim naprosto soběstačné, protože si mnoho potravin vyrábí vlastními silami. Smetanu i jogurt připravují z kozího mléka, maso je skopové a tradiční chléb si pečou samozřejmě také vlastní.

V Chorogu studuje Nazaršu angličtinu. Dál zatím nebyl. Neměl důvod. Jeho snem je vyrazit v budoucnu někam dál do zahraničí. O Rusku, kam míří většina Tádžiků za přivýdělkem, však zatím nesní. Nejdřív chce dostudovat. Proto i přes prázdniny poctivě vyplňuje cvičební sešity s gramatickými úlohami. Když večer sedíme, píšeme společně úkoly a povídáme o životě v Pamíru, řeč stočí ke vztahům. Nazaršu si jen smutně povzdechne: “Najít si přítelkyni, je pro kluky z hor těžké. Žádná nechce vyměnit život v Chorogu za práci na venkově." 

Život v horách je tvrdý, nikdo si však nestěžuje ani náznakem. Naopak, zdejší lidé vypadají tak spokojeně.

Pokud chcete do Tádžikistánu vyrazit, jako skvělý zdroj informací před cestou doporučuji web zahorami.cz plný praktických tipů i zajímavostí.

Článek vyšel na portálu Hedbábná stezka