Při tomto rozlišení obrazovky se nacházíte v omezeném režimu stránek, kliknutím přejdete na mobilní verzi.

Z Murghabu je daleko všechno Z Murghabu je daleko všechno

Pamir Highway: Cestování na střeše světa

V 7 hodin ráno panuje na Badachšánském autobusovém nádraží čilý ruch. Po obvodu malého parkoviště stojí vedle sebe přibližně dvě desítky džípů a dodávek různého stáří i kvality. Řidiči pečlivě upevňují na střechu svých vozidel zavazadla s potravinami, pneumatikami, elektronikou a dalším zbožím, které musí dopravit do hor.

Čím dřív člověk na parkoviště dorazí, tím lepší má pozici při výběru místa k sezení. Na poslední cestující zůstávají nejhorší sedačky v zadní části vozu, což není zrovna příjemné, když vás čeká skoro 20-hodinová cesta.

Z Dušanbe do Chorogu

Dušanbe, hlavní město Tádžikistánu, zažilo největší rozvoj ve 30. letech 20. století, na první pohled však nepůsobí typickým sovětským dojmem. Do vínku naštěstí nedostalo přehnaně široké betonové bulváry, nadrozměrná náměstí pro vojenské přehlídky ani stalinistické výškové budovy.

Z Dušanbe vedou na Pamír dvě hlavní cesty. Džípy používají delší, zato lépe sjízdnou silnici kolem přehrady Nurek přes Dangharu a Kulob. Za přehradou silnice klesá a krajina se mění na žlutohnědou vyprahlou step. Zvrásněné kopce, které vypadají jako srst geparda, zalévá horké polední slunce a z rádia se linou tklivé zvuky tádžické flétny.

Autonomní oblast Horský Badachšán je oficiální název východní části Tádžikistánu, jehož polovinu tvoří pohoří Pamír. Žijí zde však pouhá 3 % populace země. Badachšán je územím se zvláštním statutem. Cizinci proto musí ještě před cestou žádat o zvláštní povolení. Jde však o pouhou formalitu, tádžické úřady vydávají povolení za příplatek společně s vízem.

Za Kulobem, tradiční obědovou zastávkou, přechází zpevněná silnice v kamenitou stezku. Malé sedany poskakují jako kamzíci a dokonce džípy musí hodně zpomalit. V kopcích přichází první z řady kontrolních stanovišť. Na checkpointech policisté kontrolují nejen doklady, ale také vybírají neoficiální mýto. Neoficiální proto, že poplatky končí spíš v jejich kapsách než státí pokladně. Checkpoint za checkpointem probíhá stále stejný rituál. Řidič vystoupí, pozdraví se s policisty, předá peníze a můžeme pokračovat. “Kolik stojí náš průjezd?” ptám se. Šofér se jen usměje a povídá: “Sliškom mnogo.” Tedy až moc.

Dva břehy, jeden národ

Silnice se točí serpentinami do údolí řeky Pjandž a na obzoru vykukují ostré štíty hor. Jejich úpatí je osázené vesničkami, které díky hustému zalesnění vypadají jako zelené oázy ve žlutohnědé poušti. Nad útesy mají vesničané kaskádovitě vysazená políčka. Přítoky Pjandže jsou vyschlé, ale šířka koryt naznačuje, jak silný dokáže být jarní nápor vody z tajícího sněhu.

Silnice v těsné blízkosti řeky lemuje Afghánistán. Pjandž vytváří přirozenou hranici mezi oběma zeměmi. Pamířané žijí na obou březích. Rozdílů si však všimnete hned na první pohled. Zatímco na afghánské straně jsou postavené chatrče jen z kamenů a hlíny, na té tádžické stojí naopak často cihlové domky s plechovou střechou. I na silnici je v tádžické části Badachšánu provoz živější než v afghánské.

Z Chorogu do Murghabu

V Chorogu je obykle velké prostranství z boku tržiště přeplněné maršrutkami a džípy, jenže to neplatí během svátku Íd al-fitr. Sehnat odvoz dál po M41 v tomto období je nadlidský výkon. Jen pár prodejců se snaží udat melouny z korby kamionu, jinak je na parkovišti mrtvo.

Na konci tržiště stojí stařičké Pajero po střechu naložené pytly brambor, síťkami cibulí a melouny. Je to jediná šance, ale štěstí stojí při mně. Za poslední volné místo však musím zaplatit. Na Pamir Highway se často platí i při stopování. Mnoho aut, které vyráží na dlouhou cestu mezi městy, funguje jako veřejná doprava. A každé obsazené místo znamená živobytí pro řidiče.

Většina obyvatel Horského Badachšánu jsou Ismajlité s velice uvolněným přístupem k víře. Tato šíitská větev islámu je specifická liberálním přístupem k náboženským pravidlům. Věřící nemusí držet ramadán, nazývaný v této části světa jako ramazan, ani nemají povinnost vykonat hadždž, tedy pouť do Mekky. Nepřekvapuje mě tedy, že moji spolucestující popíjejí vodku z malých stakanů a vesele dovádí na zadních sedačkách.

Bezbřehá pamírská pohostinnost

Tádžikistán bývala nejchudší ze všech bývalých sovětských republik a oblast Horského Badachšánu je na tom dodnes ještě o něco hůř. Navzdory tomu jsou Pamířané velmi pohostinným národem. I přes to málo s čím musí vyjít, jsou vždy připravení pozvat cizince alespoň na konvici čaje.

Auto sjíždí ze silnice a jeden ze spolucestujících zve celé osazenstvo na oběd k sobě domů. Tradiční Pamírský dům tvoří jediná velká místnost, které vévodí 5 osmihranných podpůrných sloupů po obvodu. Každý sloup symbolizuje jednoho ze členů prorokovy rodiny a má vlastní pravidla pro usazování hostů při různých událostech. Nad zemí jsou vyvýšené stupínky s matracemi k sezení a stěny zdobí ručně tkané koberce se složitými vzory.

Cestování po M41 není vstřícné ke spontánním rozhodnutím a vyžaduje alespoň trochu plánování. Veřejná doprava tu téměř neexistuje a sdílené taxíky vyjíždí z velkých měst až po zaplnění všech míst. Přistoupit během trasy tedy bývá velice obtížné. Stopař má šanci většinou jen u řidičů kamionů. Nebo může doufat, že bude kolem projíždět auto některé z charitativních organizací. Nebyl by to ale Badachšán, aby se nedalo domluvit i jiné řešení. S trochou nadsázky se dá říct, že každý zná každého, stačí tedy pár telefonátu a místo v džípu z předchozího města je vaše.

Z Murghabu do Oše

V Murghabu mají sdílené taxíky stanoviště u místního bazaru, který je trochu netradičně sestavený z nákladních kontejnerů. Denně odtud vyráží do Oše jen pár osobních aut a pokud kolem vás projede náklaďák, měli jste vážně štěstí. Je proto určitě bezpečnější domluvit si místo v autě už den předem.

Průsmyk Kyzyl-Art. Tady končí Tádžikistán. Hranici tvoří jen několik unimobuněk a rozestavěných budov. Široko daleko není nic než nehostinná pustina. Temné kovové mraky halí oblohu a na zemi leží zbytky sněhu. Auta se brodí v hlubokých výmolech naplněných vodou po posledním dešti a snaží se vyhýbat velkým kamenům na cestě. V příkrém kopci supí pásový traktor, který táhne plně naložený kamion. Všichni pozorují nemohoucí kolos a pokorně pokyvují hlavou: "Eto jesť Kyzyl-Art".

Územím kyrgyzských nomádů

Za průsmykem Kyzyl-Art silnice prudce klesá do Alajského údolí, které je domovem kyrgyzských nomádů. Ti si stále udržují staré zvyky a bydlí v tradičních jurtách na pastvinách, kde chovají dobytek, koně a hlavně vyrábí kumys. Fermentované kobylí mléko, které je zdejší oblíbenou pochoutku. Stánky s kumysem stojí podél hlavních silnic v celé zemi, ale ještě lepší je zajet si přímo ke zdroji.

Kumys?” zjišťuje řidič zájem o krátkou zastávku na pastvinách. A protože nadšení spolucestujících je velké, zajíždí na travnatou pastvinu k malé jurtě. Zatímco děti plní plastové láhve kobylím mlékem, paní domu, tedy vlastně jurty, ohřívá vodu na čaj, trhá chléb a zve všechny na ochutnávku této místní mléčné speciality. Uvnitř žije celá rodina pohromadě. Pod jednou střechou mají kuchyň, obývací pokoj i ložnici.

Směrem na Oš se dá cesta konečně nazvat silnicí. Honáci vodí svá stáda na pastvu prostředkem silnice, ovce a kozy zabírají nakonec celou šířku komunikace a auta se musí opatrně vyhýbat. Klukovi na vysokém koni, který má stádo na starosti, není víc než deset let. Hrdě sedí v sedle a bičem usměrňuje své stádo.

Čím blíž k Oši, tím častěji střídají ojeté horské džípy staré lady, obyčejné šátky se proměňují v hidžáby a hliněné chatrče nahrazují moderní cihlové domy.

Civilizace.

V 7 hodin ráno panuje na Badachšánském autobusovém nádraží čilý ruch. Po obvodu malého parkoviště stojí vedle sebe přibližně dvě desítky džípů a dodávek různého stáří i kvality. Řidiči pečlivě upevňují na střechu svých vozidel zavazadla s potravinami, pneumatikami, elektronikou a dalším zbožím, které musí dopravit do hor.

Čím dřív člověk na parkoviště dorazí, tím lepší má pozici při výběru místa k sezení. Na poslední cestující zůstávají nejhorší sedačky v zadní části vozu, což není zrovna příjemné, když vás čeká skoro 20-hodinová cesta.

Z Dušanbe do Chorogu

Dušanbe, hlavní město Tádžikistánu, zažilo největší rozvoj ve 30. letech 20. století, na první pohled však nepůsobí typickým sovětským dojmem. Do vínku naštěstí nedostalo přehnaně široké betonové bulváry, nadrozměrná náměstí pro vojenské přehlídky ani stalinistické výškové budovy.

Z Dušanbe vedou na Pamír dvě hlavní cesty. Džípy používají delší, zato lépe sjízdnou silnici kolem přehrady Nurek přes Dangharu a Kulob. Za přehradou silnice klesá a krajina se mění na žlutohnědou vyprahlou step. Zvrásněné kopce, které vypadají jako srst geparda, zalévá horké polední slunce a z rádia se linou tklivé zvuky tádžické flétny.

Autonomní oblast Horský Badachšán je oficiální název východní části Tádžikistánu, jehož polovinu tvoří pohoří Pamír. Žijí zde však pouhá 3 % populace země. Badachšán je územím se zvláštním statutem. Cizinci proto musí ještě před cestou žádat o zvláštní povolení. Jde však o pouhou formalitu, tádžické úřady vydávají povolení za příplatek společně s vízem.

Za Kulobem, tradiční obědovou zastávkou, přechází zpevněná silnice v kamenitou stezku. Malé sedany poskakují jako kamzíci a dokonce džípy musí hodně zpomalit. V kopcích přichází první z řady kontrolních stanovišť. Na checkpointech policisté kontrolují nejen doklady, ale také vybírají neoficiální mýto. Neoficiální proto, že poplatky končí spíš v jejich kapsách než státí pokladně. Checkpoint za checkpointem probíhá stále stejný rituál. Řidič vystoupí, pozdraví se s policisty, předá peníze a můžeme pokračovat. “Kolik stojí náš průjezd?” ptám se. Šofér se jen usměje a povídá: “Sliškom mnogo.” Tedy až moc.

Dva břehy, jeden národ

Silnice se točí serpentinami do údolí řeky Pjandž a na obzoru vykukují ostré štíty hor. Jejich úpatí je osázené vesničkami, které díky hustému zalesnění vypadají jako zelené oázy ve žlutohnědé poušti. Nad útesy mají vesničané kaskádovitě vysazená políčka. Přítoky Pjandže jsou vyschlé, ale šířka koryt naznačuje, jak silný dokáže být jarní nápor vody z tajícího sněhu.

Silnice v těsné blízkosti řeky lemuje Afghánistán. Pjandž vytváří přirozenou hranici mezi oběma zeměmi. Pamířané žijí na obou březích. Rozdílů si však všimnete hned na první pohled. Zatímco na afghánské straně jsou postavené chatrče jen z kamenů a hlíny, na té tádžické stojí naopak často cihlové domky s plechovou střechou. I na silnici je v tádžické části Badachšánu provoz živější než v afghánské.

Z Chorogu do Murghabu

V Chorogu je obykle velké prostranství z boku tržiště přeplněné maršrutkami a džípy, jenže to neplatí během svátku Íd al-fitr. Sehnat odvoz dál po M41 v tomto období je nadlidský výkon. Jen pár prodejců se snaží udat melouny z korby kamionu, jinak je na parkovišti mrtvo.

Na konci tržiště stojí stařičké Pajero po střechu naložené pytly brambor, síťkami cibulí a melouny. Je to jediná šance, ale štěstí stojí při mně. Za poslední volné místo však musím zaplatit. Na Pamir Highway se často platí i při stopování. Mnoho aut, které vyráží na dlouhou cestu mezi městy, funguje jako veřejná doprava. A každé obsazené místo znamená živobytí pro řidiče.

Většina obyvatel Horského Badachšánu jsou Ismajlité s velice uvolněným přístupem k víře. Tato šíitská větev islámu je specifická liberálním přístupem k náboženským pravidlům. Věřící nemusí držet ramadán, nazývaný v této části světa jako ramazan, ani nemají povinnost vykonat hadždž, tedy pouť do Mekky. Nepřekvapuje mě tedy, že moji spolucestující popíjejí vodku z malých stakanů a vesele dovádí na zadních sedačkách.

Bezbřehá pamírská pohostinnost

Tádžikistán bývala nejchudší ze všech bývalých sovětských republik a oblast Horského Badachšánu je na tom dodnes ještě o něco hůř. Navzdory tomu jsou Pamířané velmi pohostinným národem. I přes to málo s čím musí vyjít, jsou vždy připravení pozvat cizince alespoň na konvici čaje.

Auto sjíždí ze silnice a jeden ze spolucestujících zve celé osazenstvo na oběd k sobě domů. Tradiční Pamírský dům tvoří jediná velká místnost, které vévodí 5 osmihranných podpůrných sloupů po obvodu. Každý sloup symbolizuje jednoho ze členů prorokovy rodiny a má vlastní pravidla pro usazování hostů při různých událostech. Nad zemí jsou vyvýšené stupínky s matracemi k sezení a stěny zdobí ručně tkané koberce se složitými vzory.

Cestování po M41 není vstřícné ke spontánním rozhodnutím a vyžaduje alespoň trochu plánování. Veřejná doprava tu téměř neexistuje a sdílené taxíky vyjíždí z velkých měst až po zaplnění všech míst. Přistoupit během trasy tedy bývá velice obtížné. Stopař má šanci většinou jen u řidičů kamionů. Nebo může doufat, že bude kolem projíždět auto některé z charitativních organizací. Nebyl by to ale Badachšán, aby se nedalo domluvit i jiné řešení. S trochou nadsázky se dá říct, že každý zná každého, stačí tedy pár telefonátu a místo v džípu z předchozího města je vaše.

Z Murghabu do Oše

V Murghabu mají sdílené taxíky stanoviště u místního bazaru, který je trochu netradičně sestavený z nákladních kontejnerů. Denně odtud vyráží do Oše jen pár osobních aut a pokud kolem vás projede náklaďák, měli jste vážně štěstí. Je proto určitě bezpečnější domluvit si místo v autě už den předem.

Průsmyk Kyzyl-Art. Tady končí Tádžikistán. Hranici tvoří jen několik unimobuněk a rozestavěných budov. Široko daleko není nic než nehostinná pustina. Temné kovové mraky halí oblohu a na zemi leží zbytky sněhu. Auta se brodí v hlubokých výmolech naplněných vodou po posledním dešti a snaží se vyhýbat velkým kamenům na cestě. V příkrém kopci supí pásový traktor, který táhne plně naložený kamion. Všichni pozorují nemohoucí kolos a pokorně pokyvují hlavou: "Eto jesť Kyzyl-Art".

Územím kyrgyzských nomádů

Za průsmykem Kyzyl-Art silnice prudce klesá do Alajského údolí, které je domovem kyrgyzských nomádů. Ti si stále udržují staré zvyky a bydlí v tradičních jurtách na pastvinách, kde chovají dobytek, koně a hlavně vyrábí kumys. Fermentované kobylí mléko, které je zdejší oblíbenou pochoutku. Stánky s kumysem stojí podél hlavních silnic v celé zemi, ale ještě lepší je zajet si přímo ke zdroji.

Kumys?” zjišťuje řidič zájem o krátkou zastávku na pastvinách. A protože nadšení spolucestujících je velké, zajíždí na travnatou pastvinu k malé jurtě. Zatímco děti plní plastové láhve kobylím mlékem, paní domu, tedy vlastně jurty, ohřívá vodu na čaj, trhá chléb a zve všechny na ochutnávku této místní mléčné speciality. Uvnitř žije celá rodina pohromadě. Pod jednou střechou mají kuchyň, obývací pokoj i ložnici.

Směrem na Oš se dá cesta konečně nazvat silnicí. Honáci vodí svá stáda na pastvu prostředkem silnice, ovce a kozy zabírají nakonec celou šířku komunikace a auta se musí opatrně vyhýbat. Klukovi na vysokém koni, který má stádo na starosti, není víc než deset let. Hrdě sedí v sedle a bičem usměrňuje své stádo.

Čím blíž k Oši, tím častěji střídají ojeté horské džípy staré lady, obyčejné šátky se proměňují v hidžáby a hliněné chatrče nahrazují moderní cihlové domy.

Civilizace.

Jezero Karakul leží v nadmořské výšce 3 645 m Jezero Karakul leží v nadmořské výšce 3 645 m Slovo dálnice dostává v případě Pamir highway nový rozměr Slovo dálnice dostává v případě Pamir highway nový rozměr Chorog leží v těsné blízkosti afghánské hranice. Hned za řekou se rozkládá afghánský Badachšán. Chorog leží v těsné blízkosti afghánské hranice. Hned za řekou se rozkládá afghánský Badachšán. Hlavně vše důkladně připevnit Hlavně vše důkladně připevnit Alajské údolí s Pamírem v zádech Alajské údolí s Pamírem v zádech Murghab, město uprostřed pustiny Murghab, město uprostřed pustiny Jelondy Jelondy Kyrgyzští nomádi v Alajském údolí Kyrgyzští nomádi v Alajském údolí

Související články

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používání tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozumím