Při tomto rozlišení obrazovky se nacházíte v omezeném režimu stránek, kliknutím přejdete na mobilní verzi.

Z Murghabu je daleko všechno Z Murghabu je daleko všechno

Pamir Highway: Cestování na střeše světa

V 7 hodin ráno panuje na Badachšánském autobusovém nádraží čilý ruch. Nečekejte však budovu s čekárnou ani odjezdová stanoviště. Na malém parkovišti stojí vedle sebe přibližně dvě desítky džípů a maršrutek různého stáří i kvality. Řidiči pečlivě upevňují na střechu svých vozidel zavazadla s potravinami, pneumatikami, elektronikou a dalším zbožím, které je potřeba dopravit do hor. Na stejném parkovišti čekají i mohutné nákladní Kamazy, které právě dovezly nové zboží z Číny.

Čím dříve člověk dorazí na parkoviště, tím lepší pozici má při výběru místa. Na poslední cestující zůstávají nejhorší místa v zadní části vozu a pomyšlení na 20hodinovou cestu na náladě rozhodně nepřidá. Čas odjezdu se blíží a začíná boj o každého cestujícího.

Cesta z města

Hlavní město Tádžikistánu, zažilo největší rozvoj ve 30. letech 20. století, ale kupodivu nepůsobí sovětským dojmem. edostalo do vínku přehnaně široké betonové bulváry, nadrozměrná náměstí pro vojenské přehlídky ani stalinistické výškové budovy.

Na Pamír vedou z Dušanbe dvě hlavní cesty. Džípy používají delší, zato lépe sjízdnou silnici kolem přehrady Nurek přes Dangharu a Kulob.

Za Dušanbe silnice klesá a krajina se mění na žlutohnědou vyprahlou step. Zvrásněné kopce, které vypadají jako srst geparda, zalévá horké polední slunce a z rádia se linou tklivé zvuky tádžické flétny.

Za Kulobem, tradiční obědové zastávce, přechází zpevněná silnice v kamenitou stezku. Malé sedany poskakují jako kamzíci. I krajina se změnila z vyprahlé kopcovité stepi na rudě červenou s tmavě zelenými keři.

Autonomní oblast Horský Badachšán je oficiální název východní poloviny Tádžikistánu, téměř polovinu, tvoří pohoří Pamír. Ale žijí zde pouhá 3 % populace země. Badachšán je autonomní oblastí, cizinci proto musí ještě před cestou žádat o zvláštní povolení. Je to však pouhá formalita. Tádžické úřady vydávají povolení za příplatek společně s vízem.

Za Kulobem, tradiční obědové zastávce, přichází první z řady kontrolních stanovišť.  Checkpointy však slouží také jako neoficiální mýtné brány. Neoficiální proto, že poplatky končí v kapsách sloužících milicionářů. Checkpoint za checkpointem probíhá stále stejný rituál. “Kolik stojí náš průjezd?” ptám se. Šofér s úsměvem odpovídá: “Sliškom mnogo,” tedy až moc.

Dva břehy, jeden národ

Silnice se točí serpentinami do údolí řeky Pjandž a na obzoru vykukují ostré štíty hor. Jejich úpatí je osázené vesničkami, které díky hustému zalesnění vypadají jako zelené oázy ve žlutohnědé poušti. Nad útesy mají vesničané kaskádovitě vysazená políčka. Přítoky Pjandže jsou vyschlé, ale šířka koryt naznačuje, že jsou připravené na jarní nápor vody z tajícího sněhu.

Silnice v těsné blízkosti řeky lemuje Afghánistán. Řeka vytváří přirozenou hranici mezi oběma zeměmi, na obou stranách však žijí Tádžikové a Pamířané. Rozdílů v chudobě si všimnete na první pohled. Chatrče na afghánské straně jsou postavené jen z kamenů a hlíny, na tádžické naopak stojí většinou cihlové domky s plechovou střechou.

Po nekonečných 14 hodinách jízdy dojíždí džíp za tmy do Chorogu. A 14 hodin je na této trase velmi slušný výkon.

Není na výběr

Obykle je velké prostranství z boku tržiště přeplněné maršrutkami a džípy, jenže dnes je tu prázdno. Íd al-fitr, svátek přerušení půstu, běží v plném proudu a sehnat odvoz dál po M41 je nadlidský výkon. Pár prodejců se snaží udat melouny z korby kamionu, jinak je na parkovišti mrtvo. Nakonec se objevilo  stařičké Pajero, po střechu naložené pytly brambor, síťkami cibulí, melouny a s jedním volným místem přímo pro mě.

Spolucestující sedí na zadních sedačkách jako sígři při školním výletu a popíjejí vodku z malých stakanů. Většina obyvatel Horského Badachšánu jsou Ismajlité s velice uvolněným přístupem k víře. Tato šíitská větev islámu je specifická liberálním přístupem k náboženským pravidlům. Věřící nemusí držet ramadán, nazývaný v této části světa jako ramazan, ani nemají povinnost vykonat hadždž, tedy pouť do Mekky.

Bezbřehá pamírská pohostinnost

Tádžikistán je nejchudší ze všech bývalých sovětských republik a oblast Horského Badachšánu je na tom ještě o něco hůř než západní část země. Navzdory tomu jsou Pamířané velmi pohostinným národem. I přes to málo, s čím musí vyjít, jsou vždy připravení pozvat cizince alespoň na konvici čaje.

Auto sjíždí ze silnice a jeden ze spolucestujících zve celé jeho osazenstvo na oběd k sobě domů. Pamírský dům tvoří vlastně jen jedna velká místnost, které vévodí 5 osmihranných podpůrných sloupů po obvodu místnosti. Každý sloup symbolizuje jednoho ze členů prorokovy rodiny a má vlastní pravidla pro usazování hostů při různých událostech. Nad zemí jsou vyvýšené stupínky s matracemi k sezení a stěny zdobí ručně tkané koberce se složitými vzory.

Cestování po M41 není vstřícné ke spontánním rozhodnutím, ale vyžaduje trochu plánování. Veřejná doprava tu neexistuje a sdílené taxíky vyjíždí z velkých měst až po zaplnění všech míst, takže není možné přistoupit během trasy. Stopař má šanci jen u řidičů kamionů, nebo může doufat, že bude kolem projíždět auto některé z charitativních organizací. Nebyl by to ale Badachšán, aby se nedalo domluvit i jiné řešení. S trochou nadsázky se dá říct, že každý zná každého, stačí tedy pár telefonátu a místo v džípu z dalšího města je vaše.

Domovem nomádů

V Murghabu mají sdílené taxíky své stanoviště u místního bazaru, který je trochu netradičně sestavený z nákladních kontejnerů. Denně odtud vyráží do Oše jen pár osobních aut a pokud kolem vás projede náklaďák, měli jste vážně štěstí. Je proto určitě bezpečnější domluvit si místo v autě už den předem.

Průsmyk Kyzyl-Art. Tady končí Tádžikistán. Hranici tvoří jen několik unimobuněk a rozestavěných budov.Kyzyl-Art je nehostinná pustina. Temné kovové mraky halí oblohu a na zemi leží zbytky sněhu. Auta se brodí v hlubokých výmolech naplněných vodou, snaží se vyhýbat velkým kamenům na cestě a v příkrém kopci táhne pásový traktor plně naložený kamion. Všichni v autě pokorně pokyvují hlavou: "To je Kyzyl-Art".

Pamírská dálnice je nechvalně proslulá jako důležitá tranzitní trasa pro pašování heroinu, čekám proto důkladnou prohlídku vozu i cestujících. Omyl, kontrola trvá jen pár desítek vteřin. Celník ukáže prstem na zavazadlo, podívá se pod něj a jen mávne rukou. “Hotovo, můžete jet,” hlásí znuděně.

Alajské údolí pod pohořím Pamír je domovem kyrgyzských nomádů. Ti si stále udržují staré zvyky a bydlí v tradičních jurtách na pastvinách, kde chovají dobytek, koně a hlavně vyrábí kumys. Fermentované kobylí mléko, které je zdejší oblíbenou pochoutku. Stánky s kumysem stojí podél hlavních silnic v celé zemi, ale ještě lepší je zajet si přímo ke zdroji.

Kumys?” zjišťuje řidič zájem o krátkou zastávku na pastvinách. A protože nadšení spolucestujících je velké, zajíždí na travnatou pastvinu k malé jurtě. Zatímco děti plní plastové láhve kobylím mlékem, paní domu, tedy vlastně jurty, ohřívá vodu na čaj, trhá chléb a zve všechny na ochutnávku této místní mléčné speciality. Uvnitř má rodina pod jednou střechou kuchyň, obývací pokoj i ložnici.

Zpátky v civilizaci

Směrem na Oš se dá cesta konečně nazvat silnicí. Honáci vodí svá stáda na pastvu prostředkem silnice. Ovce a kozy zabírají nakonec celou šířku cesty a auta musí opatrně, skoro krokem, projíždět středem stáda. Klukovi na vysokém koni není víc než deset let. Hrdě sedí v sedle a bičem usměrňuje své stádo.

Čím blíž k Oši, tím častěji střídají ojeté džípy staré lady, hidžáby obyčejné šátky a sukně pod kolena se mění na dlouhé až na zem. Vítá nás rozpálené město, hemžení lidí a hlasité troubení. Civilizace.

V 7 hodin ráno panuje na Badachšánském autobusovém nádraží čilý ruch. Nečekejte však budovu s čekárnou ani odjezdová stanoviště. Na malém parkovišti stojí vedle sebe přibližně dvě desítky džípů a maršrutek různého stáří i kvality. Řidiči pečlivě upevňují na střechu svých vozidel zavazadla s potravinami, pneumatikami, elektronikou a dalším zbožím, které je potřeba dopravit do hor. Na stejném parkovišti čekají i mohutné nákladní Kamazy, které právě dovezly nové zboží z Číny.

Čím dříve člověk dorazí na parkoviště, tím lepší pozici má při výběru místa. Na poslední cestující zůstávají nejhorší místa v zadní části vozu a pomyšlení na 20hodinovou cestu na náladě rozhodně nepřidá. Čas odjezdu se blíží a začíná boj o každého cestujícího.

Cesta z města

Hlavní město Tádžikistánu, zažilo největší rozvoj ve 30. letech 20. století, ale kupodivu nepůsobí sovětským dojmem. edostalo do vínku přehnaně široké betonové bulváry, nadrozměrná náměstí pro vojenské přehlídky ani stalinistické výškové budovy.

Na Pamír vedou z Dušanbe dvě hlavní cesty. Džípy používají delší, zato lépe sjízdnou silnici kolem přehrady Nurek přes Dangharu a Kulob.

Za Dušanbe silnice klesá a krajina se mění na žlutohnědou vyprahlou step. Zvrásněné kopce, které vypadají jako srst geparda, zalévá horké polední slunce a z rádia se linou tklivé zvuky tádžické flétny.

Za Kulobem, tradiční obědové zastávce, přechází zpevněná silnice v kamenitou stezku. Malé sedany poskakují jako kamzíci. I krajina se změnila z vyprahlé kopcovité stepi na rudě červenou s tmavě zelenými keři.

Autonomní oblast Horský Badachšán je oficiální název východní poloviny Tádžikistánu, téměř polovinu, tvoří pohoří Pamír. Ale žijí zde pouhá 3 % populace země. Badachšán je autonomní oblastí, cizinci proto musí ještě před cestou žádat o zvláštní povolení. Je to však pouhá formalita. Tádžické úřady vydávají povolení za příplatek společně s vízem.

Za Kulobem, tradiční obědové zastávce, přichází první z řady kontrolních stanovišť.  Checkpointy však slouží také jako neoficiální mýtné brány. Neoficiální proto, že poplatky končí v kapsách sloužících milicionářů. Checkpoint za checkpointem probíhá stále stejný rituál. “Kolik stojí náš průjezd?” ptám se. Šofér s úsměvem odpovídá: “Sliškom mnogo,” tedy až moc.

Dva břehy, jeden národ

Silnice se točí serpentinami do údolí řeky Pjandž a na obzoru vykukují ostré štíty hor. Jejich úpatí je osázené vesničkami, které díky hustému zalesnění vypadají jako zelené oázy ve žlutohnědé poušti. Nad útesy mají vesničané kaskádovitě vysazená políčka. Přítoky Pjandže jsou vyschlé, ale šířka koryt naznačuje, že jsou připravené na jarní nápor vody z tajícího sněhu.

Silnice v těsné blízkosti řeky lemuje Afghánistán. Řeka vytváří přirozenou hranici mezi oběma zeměmi, na obou stranách však žijí Tádžikové a Pamířané. Rozdílů v chudobě si všimnete na první pohled. Chatrče na afghánské straně jsou postavené jen z kamenů a hlíny, na tádžické naopak stojí většinou cihlové domky s plechovou střechou.

Po nekonečných 14 hodinách jízdy dojíždí džíp za tmy do Chorogu. A 14 hodin je na této trase velmi slušný výkon.

Není na výběr

Obykle je velké prostranství z boku tržiště přeplněné maršrutkami a džípy, jenže dnes je tu prázdno. Íd al-fitr, svátek přerušení půstu, běží v plném proudu a sehnat odvoz dál po M41 je nadlidský výkon. Pár prodejců se snaží udat melouny z korby kamionu, jinak je na parkovišti mrtvo. Nakonec se objevilo  stařičké Pajero, po střechu naložené pytly brambor, síťkami cibulí, melouny a s jedním volným místem přímo pro mě.

Spolucestující sedí na zadních sedačkách jako sígři při školním výletu a popíjejí vodku z malých stakanů. Většina obyvatel Horského Badachšánu jsou Ismajlité s velice uvolněným přístupem k víře. Tato šíitská větev islámu je specifická liberálním přístupem k náboženským pravidlům. Věřící nemusí držet ramadán, nazývaný v této části světa jako ramazan, ani nemají povinnost vykonat hadždž, tedy pouť do Mekky.

Bezbřehá pamírská pohostinnost

Tádžikistán je nejchudší ze všech bývalých sovětských republik a oblast Horského Badachšánu je na tom ještě o něco hůř než západní část země. Navzdory tomu jsou Pamířané velmi pohostinným národem. I přes to málo, s čím musí vyjít, jsou vždy připravení pozvat cizince alespoň na konvici čaje.

Auto sjíždí ze silnice a jeden ze spolucestujících zve celé jeho osazenstvo na oběd k sobě domů. Pamírský dům tvoří vlastně jen jedna velká místnost, které vévodí 5 osmihranných podpůrných sloupů po obvodu místnosti. Každý sloup symbolizuje jednoho ze členů prorokovy rodiny a má vlastní pravidla pro usazování hostů při různých událostech. Nad zemí jsou vyvýšené stupínky s matracemi k sezení a stěny zdobí ručně tkané koberce se složitými vzory.

Cestování po M41 není vstřícné ke spontánním rozhodnutím, ale vyžaduje trochu plánování. Veřejná doprava tu neexistuje a sdílené taxíky vyjíždí z velkých měst až po zaplnění všech míst, takže není možné přistoupit během trasy. Stopař má šanci jen u řidičů kamionů, nebo může doufat, že bude kolem projíždět auto některé z charitativních organizací. Nebyl by to ale Badachšán, aby se nedalo domluvit i jiné řešení. S trochou nadsázky se dá říct, že každý zná každého, stačí tedy pár telefonátu a místo v džípu z dalšího města je vaše.

Domovem nomádů

V Murghabu mají sdílené taxíky své stanoviště u místního bazaru, který je trochu netradičně sestavený z nákladních kontejnerů. Denně odtud vyráží do Oše jen pár osobních aut a pokud kolem vás projede náklaďák, měli jste vážně štěstí. Je proto určitě bezpečnější domluvit si místo v autě už den předem.

Průsmyk Kyzyl-Art. Tady končí Tádžikistán. Hranici tvoří jen několik unimobuněk a rozestavěných budov.Kyzyl-Art je nehostinná pustina. Temné kovové mraky halí oblohu a na zemi leží zbytky sněhu. Auta se brodí v hlubokých výmolech naplněných vodou, snaží se vyhýbat velkým kamenům na cestě a v příkrém kopci táhne pásový traktor plně naložený kamion. Všichni v autě pokorně pokyvují hlavou: "To je Kyzyl-Art".

Pamírská dálnice je nechvalně proslulá jako důležitá tranzitní trasa pro pašování heroinu, čekám proto důkladnou prohlídku vozu i cestujících. Omyl, kontrola trvá jen pár desítek vteřin. Celník ukáže prstem na zavazadlo, podívá se pod něj a jen mávne rukou. “Hotovo, můžete jet,” hlásí znuděně.

Alajské údolí pod pohořím Pamír je domovem kyrgyzských nomádů. Ti si stále udržují staré zvyky a bydlí v tradičních jurtách na pastvinách, kde chovají dobytek, koně a hlavně vyrábí kumys. Fermentované kobylí mléko, které je zdejší oblíbenou pochoutku. Stánky s kumysem stojí podél hlavních silnic v celé zemi, ale ještě lepší je zajet si přímo ke zdroji.

Kumys?” zjišťuje řidič zájem o krátkou zastávku na pastvinách. A protože nadšení spolucestujících je velké, zajíždí na travnatou pastvinu k malé jurtě. Zatímco děti plní plastové láhve kobylím mlékem, paní domu, tedy vlastně jurty, ohřívá vodu na čaj, trhá chléb a zve všechny na ochutnávku této místní mléčné speciality. Uvnitř má rodina pod jednou střechou kuchyň, obývací pokoj i ložnici.

Zpátky v civilizaci

Směrem na Oš se dá cesta konečně nazvat silnicí. Honáci vodí svá stáda na pastvu prostředkem silnice. Ovce a kozy zabírají nakonec celou šířku cesty a auta musí opatrně, skoro krokem, projíždět středem stáda. Klukovi na vysokém koni není víc než deset let. Hrdě sedí v sedle a bičem usměrňuje své stádo.

Čím blíž k Oši, tím častěji střídají ojeté džípy staré lady, hidžáby obyčejné šátky a sukně pod kolena se mění na dlouhé až na zem. Vítá nás rozpálené město, hemžení lidí a hlasité troubení. Civilizace.

Jezero Karakul leží v nadmořské výšce 3 645 m Jezero Karakul leží v nadmořské výšce 3 645 m Slovo dálnice dostává v případě Pamir highway nový rozměr Slovo dálnice dostává v případě Pamir highway nový rozměr Chorog leží v těsné blízkosti afghánské hranice. Hned za řekou se rozkládá afghánský Badachšán. Chorog leží v těsné blízkosti afghánské hranice. Hned za řekou se rozkládá afghánský Badachšán. Hlavně vše důkladně připevnit Hlavně vše důkladně připevnit Alajské údolí s Pamírem v zádech Alajské údolí s Pamírem v zádech Murghab, město uprostřed pustiny Murghab, město uprostřed pustiny Jelondy Jelondy Kyrgyzští nomádi v Alajském údolí Kyrgyzští nomádi v Alajském údolí

Související články

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používání tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozumím