Při tomto rozlišení obrazovky se nacházíte v omezeném režimu stránek, kliknutím přejdete na mobilní verzi.

Hebron: Život pod samopaly a výhružkami

Palestinec odpočívá před svým krámkem v uličkách Starého města Palestinec odpočívá před svým krámkem v uličkách Starého města

Hebron, Palestina — Hebron je mnohem konzervativnější než nablýskaný a uvolněný Ramalláh. Panuje tu typicky arabský život. Řidiči v autech vášnivě troubí při každé vhodné příležitosti. Ulicemi proplouvají ženy v pestrobarevných abájách. Zelináři na ovocném trhu překřikují jeden druhého, že právě oni mají ty nejčerstvější banány, granátová jablka nebo fíky a pouliční prodejci s červeným fezem na hlavě rozlévají kolemjdoucím kávu z velkého demižonu na zádech. Na první pohled vypadá Hebron jako jakékoli jiné arabské město. Ale není.

Toto všechno platí pouze pro arabskou část. Za vysokými betonovými panely, checkpointy a ostnatými dráhy leží druhý Hebron. Ten židovský. Pod závojem izraelských vlajek zde korzují osadnické rodiny. Mužům se třepotají kolem boků modlitební třásně, hlavu pokrývá nezbytná kipa a za pasem se leskne ledabyle zastrčená pistole.

Starý Palestinec se snaží dostat k Abrahámově mešitě přes izraelský kontrolní checkpoint

Domov s mřížemi

Ulice Šuhada byla ještě před více než 20 lety obsypaná krámky a život tu naplno pulzoval. Dnes zde postávají jen znudění izraelští vojáci a sem tam se mihne jeden z posledních zdejších původních obyvatel. Na Šuhadě žije posledních 5 rodin. Každý den odolávají vyhrůžkám a útokům osadníků, ale přesto nechtějí opustit své domovy. Životy proto tráví za zamřížovanými okny i dveřmi. Nakupovat smí chodit jen do arabské části města, takže každý den absolvují cestu přes checkpoint a zpět.

Liduprázdná ulice Šuhada v okupované hebronské zóně H2

Přemýšlím, jaké to asi je, odolávat neustálému nátlaku. Když se najednou zpoza rohu řítí malý pickup se žlutou značkou. Auto přibržďuje u kolemjdoucího postaršího muže v červenobílé kufíji a z otevřeného okénka na něj začne skupinka osadníků křičet něco hebrejsky. Bouchají při tom dlaněmi do dveří auta a zuřivě gestikulují. Starý pán je očividně otřesený. Po pár vteřinách auto zrychluje a mizí za dalším rohem. "Kde jsou vojáci?" Na místo spěchají jen pozorovatelé z organizace TIPH, která má za úkol dohlížet na bezpečnost všech obyvatel města. Auto však křivolakými uličkami už dávno zmizelo.

Goldsteinův masakr

Historie Hebronu je stejně krvavá, jako celé izraelsko-arabské vztahy. Po dlouhém období relativně mírumilovného soužití, došlo v roce 1929 ze strany Arabů k útoku na místní Židovskou menšinu. Desítky lidí zavraždili a zbytek vystěhovali. Po obsazení Západního břehu Izraelem roku 1967, se však karta obrátila. Ultraortodoxní Židé začali, v rozporu s izraelským právem, obsazovat části města, které jsou dnes známé jako sektor H2.

Fanatismus a radikalismus vyvrcholil v zimě roku 1994, kdy americký ortodoxní židovský lékař Baruch Goldstein vstoupil do Abrahámovy mešity a postřílel 29 modlících se lidí a další skoro dvě stovky zranil. Je ironické, že právě v důsledku této masové vraždy došlo k vystěhování arabského obyvatelstva z části centra města a obě komunity jsou dnes oddělené betonovou zdí. Dnes žije v okupovaném Hebronu několik set obyvatel z osadnických rodin, které chrání několik tisíc vojáků izraelské armády.

Staré město v palestinské části města

Na hranici obou světů

Jaké to ve skutečnosti je, žít skoro ve válečné zóně, přiblížila Zulejka Muchtasíbová. Šarmantní, energická, starší paní s perfektní angličtinou, která se mezi sousedy těší hluboké úctě. Před pár lety založila mateřskou školku přímo na rozhraní obou částí města.

"Jsme zavření za betonovou zdí a ostnatým drátem," shrnuje klidným, ale vážným hlasem. Vždy když se zmiňuji o druhé části města jako židovské, smířlivě mě opraví, že celý Hebron byl po tisíce let arabský a druhá část je dnes pouze okupovaná. Tedy ne židovská.

Ze střechy jejího domu je úžasný výhled na starobylé kamenné domy Starého města. Zulejka rozmáchle popisuje různé části města, zatímco si nás z vedlejší střechy poměřuje izraelský voják na hlídce. Stojíme od sebe ne dál než 8 metrů. Prostě na šířku ulice. "Klidně si tady foť jak chceš. Párkrát jsem s jejich důstojníkem měla ostřejší výměnu názorů. Pokud se jim to nelíbí, mají si posádku posunout na kopec za město," odpovídá s úsměvem na dotaz týkající se fotografování

Zulejka zvážní ve chvíli, kdy dojde řeč na soužití s vojáky a osadníky. "Někdy bývají agresivní," připouští. "Nejhorší je to v ulicích, které sousedí s obsazenými domy v centru města. Osadníci křičí na lidi sprosťárny, hází dolů odpadky a kamení. Ulice musí být shora zakryté plotem, který vše zachytává."

Ochranný plot zachytává kameny a odpadky, které z okolních domů hází židovští osadníci

Když se procházím po jedné ze zmíněných ulic a objektivem zaměřím stanoviště izraelské armády nad pletivem, zatahá mě někdo za rukáv. Čekám další z prodejních rituálů. Stojí za mnou sice obchodník z vedlejšího krámku, ale nemá v úmyslu cokoli prodávat. Jen smutně poznamená: “Já jsem tam bydlel a musel odejít. Foť a řekni to doma.”


Pro hlubší pochopení problematiky na Blízkém východě doporučuji k přečtení knihu bývalého zpravodaje ČRo Břetislava Turečka Nesvatá válka o Svatou zemi. Kniha je založená převážně na reportážích. Nesnaží se hodnotit situaci a naopak se zamýšlí nad vztahy z pohledu obou stran. Jako zpravodaj měl Břetislav Tureček příležitost setkat se se stovkami lidí, kteří nějakým způsobem vstupují do konfliktu a složit tak zajímavou mozaiku palestinsko-izraelských vztahů. 

Pokud vás článek zaujal, pokračuje na reportáž z Bejrútu, zápisky z návštěvy Káhiry nebo na článek o Dark tourism popisující další temná místa světa.

Palestina Hebron Západní břeh Asie reportáž Izrael

Související články

Pro zlepšování prostředí tohoto webu, analytické účely a cílenou reklamu využívám soubory cookies.

více informací rozumím