Při tomto rozlišení obrazovky se nacházíte v omezeném režimu stránek, kliknutím přejdete na mobilní verzi.

Káhira: Luxusní i odpudivá, moderní i konzervativní

Páteční modlitba na bazaru Chán al-Chalílí Páteční modlitba na bazaru Chán al-Chalílí

Káhira, Egypt — Mohamed skoro posvátně přináší dvě skleničky čaje na stříbrném podnosu a v televizi pouští další řadu oblíbeného seriálu. “Ten starší je Adel Imám, naše největší herecká hvězda. Prosadil se dokonce v zemích Perského zálivu,” říká. 

Telenovely a seriály zvané musalal, nebo také arabské mýdlové opery, jsou nedělitelnou součástí života Egypťaňů. Herci v nich obvykle humornou formou probírají ožehavá společenská témata jako sex, korupci nebo politiku. Během iftaru, ramadánové večeře po západu slunce, se televize v arabském světě předhání, která uvede lepší a zábavnější seriál. Sledovanost mají takovou, že strčí do kapsy i světově známé seriály jako Černobyl nebo Hra o trůny.

Při jednom z reklamních bloků se naše řeč s Mohamedem stočí k tématu arabské revoluce, která v Egyptě proběhla v roce 2011. “Za Mubaraka bylo určitě mnohem líp,” reaguje vzrušeně na můj dotaz. “S bezpečností i ekonomikou jsme na tom byli mnohem lépe,” říká. "A taky je tu cenzura," ušklíbne se. Nelze říct, že by za vlády Husního Mubaraka kontrola nad lidmi a médii nebyla, jenže v poslední době se okovy utahují mnohem víc a podepisuje se to i na fenoménu telenovel. 

Dnes v Egyptě vládne bývalý generál Sísí, který vojenským pučem svrhnul islamistu Mohameda Mursího. Jenže i nový prezident si kleká na kobereček pětkrát denně a má pověst zbožného muslima. Sísí proto zavedl nový úřad pro dohled nad médii a změny se dotkly také telenovel. Ožehavá témata se stávají tabu a obsah podléhá schválení úředníků, kteří se zodpovídají dokonce nechvalně známému muchabártu. Někteří herci končí ve vězení nebo exilu a Egypťany nové seriály jednoduše přestávají bavit

Náměstí Talaat Harb v Káhiře

Dvě tváře Káhiry

Káhira dokáže být jak extrovertní, kosmopolitní a moderní, tak i uzavřená, konzervativní a staromilská. V ulicích můžete potkat sebevědomé Egypťanky ve stylovém západním outfitu na vysokých podpatcích, které si vyrazily s kamarádkami na šíšu, vedle zahalených žen v černém nikábu. "Ženy dnes chodí na vodní dýmku snad častěji než muži," dodává Mohamed s úsměvem.

Káhira má však také druhou, mnohem umírněnější a konzervativní tvář. I přes mnoho západních vlivů je stále arabským městem v muslimském světě. Ještě před východem slunce s jistotou nepřeslechnete muezzina svolávajícího věřící k modlitbě a když zavítáte na bazar v pátek kolem poledne, budete se vyhýbat desítkám zbožných muslimů, kteří se modlí na koberečku směrem k Mekce. 

Roznašeč pečiva na trhu Chán al-Chalílí

Káhira je místem střídmosti i neřestí. Pivo se zde vaří již přes 3000 let. Staří Egypťané jej vařili z ječného sladu, datlí nebo máku a tento nápoj měl v jejich kultuře zvláštní místo. Pro otroky sloužil jako energetický nápoj při stavbě pyramid a faraóni jej dostávali jako dar na svou posmrtnou cestu. S příchodem muslimů do Egypta se sice alkohol stal haram, nikdy však nezmizel nadobro. Ačkoli má Egypt jedny z nejvolnějších pravidel pro konzumaci alkoholu v muslimském světě, jistá pravidla platí i zde. 

Alkohol smí prodávat jen licencované obchody či restaurace a získání nového povolení je prý velice obtížné. Navíc od roku 1973 platí zákon, který zakazuje prodej alkoholu všem Egypťanům během muslimských svátků. “Křesťané v Káhiře jsou k muslimům během ramadánu ohleduplní a většinou nejí ani nepijí na veřejnosti před iftarem,” říká Mohamed. Z jeho přátel prý pije alkohol zhruba polovina. Někteří to dělají otevřeně, jiní se svoji zálibu snaží před rodinou utajit.

Egyptská Stella

Manshiyat Naser – Káhirské odpadkové město

V rozpadajícím se Hyundai řeže Mohamed zatáčky Heliopole, z reproduktorů hraje arabská hudba a s telefonem v ruce řeší jeden hovor za druhým. Do toho vypráví: "Heliopoli mám rád, je to moderní čtvrť se spoustou obchodů. Domy jsou sice starší, ale zase je tu uklizeno," říká.

Slušný menší byt se tu dá sehnat už od 5 000 egyptských liber měsíčně, ale výjimkou nejsou ani ceny 20 000 EGP. "Ještě lepší místo, kde se dá pohodlně žít, je Zamalek na ostrově Gezira, čtvrť Maadi, kterou si oblíbili hlavně expati nebo nové sídliště Šejka Zajeda," vyjmenovává Mohamed.

"A jaké čtvrti by ses raději vyhnul", vyzvídám. “Za moc nestojí Haram nedaleko pyramid, ale suverénně nejhorší je Manshiyat Naser.” Toto sídliště pod horou Mokatam, kterému se přezdívá odpadkové město, je domovem zabalínů, lidí kteří se živí jejich sběrem a tříděním. Když se chci do odpadového města vypravit, Mohamed jen nechápavě kroutí hlavou: "Co chceš na tý skládce vidět?"

Odpadky na vytřízení v Manshiyat Naser

Manshiyat Naser je úplně jiný svět. Jako první praští člověka do nosu neuvěřitelný zápach tlejících odpadků. Mohutné náklaďáky, dodávky a pomalé oslí povozy chrlí tuny odpadu k vytřízení. Zabalíni prý dokáží zrecyklovat až 80 % přivezeného materiálu. 

Dříve v Manshiyat Naser pracovali výlučně koptští křesťané. "Dnes se však zdejší lidé už trochu mísí a žijí zde i muslimové," říká Ali, se kterým jsem se do odpadkového města vypravil.

Místní rodiny se zaměřují vždy na konkrétní druh odpadu. Papír, plast, ale i organické zbytky. "O ty se postarají prasata," upozorňuje Ali.

Práce zabalínů, kterých zde žije a pracuje skoro 100 000, má přínos nejen pro Káhiru, ale také pro peněženky vůdců třídících klanů. "Podívej na ten Mercedes za branou," ukazuje Ali. Ironií je, že klanoví vůdci jezdí v moderních autech a samotní třidiči odvádí svou práci bez potřebného vybavení. Před pořezáním nohou je častokrát chrání jen obyčejné žabky.

Třídění je výnosný byznys a proto je jasné, že se ho místní snaží držet i proti automatizované konkurenci nadnárodních firem. A vstříc jim nejde ani vláda, která po epidemii prasečí chřipky nechala vybít 300 000 zdejších vepřů.

Náklaďáky dováží odpadky zabalínům z celé Káhiry

Křesťané v Káhiře – koptský ostrůvek v muslimském moři

Manshiyat Naser není jediným domovem křesťanů v Káhiře. Jejich největší koncentrace je několik kilometrů odtud v Mar Girgis. Ačkoli se všichni muslimští Egypťané, se kterými jsem mluvil, shodli, že mají s křesťany dobré vztahy a někteří mají mezi nimi i přátele, je pozice křesťanské komunity v Egyptě komplikovaná. 

Vždy když chceme postavit nový kostel, musíme získat něco jako prezidentský dekret,” říká mi Michael, který je koptský křesťan. “Jednou se nám dokonce stalo, že jsme povolení na již rozestavěný kostel nedostali a tak nám celou stavbu zbourali.” Podobné situace nejsou úplně výjimečné a dokonce už skončily i násilnými střety.

Koptové jsou největší křesťanskou menšinou na Středním východě. V egyptské společnosti tvoří asi jen 10 % populace. Jsou proto životně závislí na dobrých vztazích s představiteli země. Zatímco tedy někteří Egypťané vzpomínají na bývalého vůdce Husního Mubaraka jako represivního vládce, koptové jeho sesazení považovali spíš za ztrátu. Papež Šenuda, tehdejší hlava ortodoxní křesťanské církve, měl s Mubarakem velice přátelský vztah, z kterého těžily obě strany. Mubarak pomocí Koptů ještě víc posiloval svou moc a křesťané získali důležitou ochranu. 

Visutý kostel v křesťanské čtvrti Mar Girgis

Po revolučním arabském jaru přišla pohroma v podobě islamistického vůdce Mohameda Mursího a posílení vlivu Muslimského bratrstva. To usilovalo například o prosazení islámského práva do ústavy země. Začalo několik let vražedných útoků na kostely a křesťany po celém Egyptě, které s různými přestávkami pokračuje dodnes. Není proto překvapením, že slavný Visutý kostel v Mar Girgis je obklopený zátarasy a střeží ho po zuby ozbrojení egyptští policisté. 

Po vojenském puči, během kterého byl Mohamed Mursí sesazen, se do čela země dostal již zmiňovaný generál Sísí a koptská církev musela začít opět navazovat nová přátelství. Papeži Tawadrovi II. se podařilo uzavřít spojenectví i s novým prezidentem, které zase na nějakou dobu může křesťanům v Egyptě zajistit alespoň částečné bezpečí. 

To, že jsou vztahy mezi běžnými křesťany a muslimy relativně přátelské, mi nakonec potvrzuje i Michael: “U nás ve vesnici odkud pocházím, žijeme dohromady křesťané i muslimové. A většina problémů, které mezi sebou máme, stejně nakonec nezáleží na náboženství, ale na tom, jestli je dotyčný normální, nebo blbec.

Zůstaňte ještě chvíli na Středním východě a zjistěte, jak se žije v Bejrútu.

Káhira Afrika reportáž

Související články

Pro zlepšování prostředí tohoto webu, analytické účely a cílenou reklamu využívám soubory cookies.

více informací rozumím