Chtěli být svobodní a měli dost moderního a konzumního života v západní Evropě. Zatímco pro jedny byla cesta po Hippie trail něco jako “happening”, jiní mířili na východ za spiritualitou, osvícením nebo jednoduše za dobrodružstvím. 

Spisovatel Rory MacLean nazývá ve své knize cestu z Istanbulu do Nepálu s trochou nadsázky jako Hash and Hepatitis Trail, tedy stezku hašiše a žloutenky. Hudebník a freak Richard Gregory se o Hippie trail vyjadřuje jako o cestě hledání hašiše. Proto nepřekvapí, že nejvíce cestovatelů vyráželo právě za lákavým opojením orientálního hašiše a opia.

Začátky Hippie trail

První pozemní výpravy na Střední východ a dál do Indie začali v 50. letech podnikat bohatí Britové a sponzorovaní studenti, kteří se vydávali na studijní cesty. Průkopníkem organizovaných cest byla společnost Indiaman, která v roce 1957 vypravila první autobus z Kings Cross v Londýně do Kalkaty. V roce 1960 následovaly společnosti Swagman a Magic Bus, jejichž cesty končila v Káthmándú. A přidávat se začaly další a další společnosti. 

Hippie Trail vedla z Istanbulu přes východní Anatolii, íránský Tabriz, Teherán a Mašhad, do Herátu, Kábulu a přes pákistánský Láhaur, s odbočku do Kašmíru a dál přes indické Váránasí až do Nepálu.

Předobrazem všech hippie cestovatelů, kteří se vydávali na orientální východ, byla kniha On the road od Jacka Kerouaca, jednoho z nejznámějších představitelů beat generation. Ovšem opravdu masový zájem o tuto cestu vyvolala až návštěva ašrámů v indickém Rišikéši kapelou Beatles. 

Foto: Bruce Barrett, (CC BY-NC-ND 2.0), https://bit.ly/3gjcQZ2

Do Střední a dále jižní Asie se začaly valit hordy cestovatelů. Jedni volili cestu některým z dálkových autobusů, další vyráželi vlastními vozidly – přestavěnými a vysloužilými londýnskými double-deckery, ikonickými transportéry T1 od Volkswagenu nebo rozpadajícími se dodávkami a autobusy značky Bedford. Komu se nedostávalo peněz nebo toužil po ještě větším dobrodružství, stopoval.

Cestování v 60. a 70. letech se dá jen těžko srovnávat s možnostmi dnešní doby. Žádné mobilní telefony, navigace, elektronické jízdní řády nebo jízdenky online. Tehdejší cestovatelé si museli všechno zařídit a vyběhat osobně. Proto v některých místech podél stezky začala vznikat místa pro setkávání hippie cestovatelů. 

Na začátku cesty v Istanbulu to byl proslulý Pudding shop, kde mohli dobrodruzi sehnat dopravu dál na východ, turistické informace nebo jízdenky. Na stěně byla pověšená tabule, na které si lidé vyměňovali vzkazy. Lidé, kteří vyráželi ve vlastních vozidlech a měli jedno nebo dvě volná místa, nabírali tímto způsobem další cestovatele, aby se podělili o náklady. Tady v Pudding shopu začínala ta skutečná Hippie trail. Po misce rýžového pudinku mohlo začít to pravé dobrodružství. 

Podobná místa vznikala na všech důležitých zastávkách podél trasy. V afghánském Kábulu se hippie cestovatelé sdružovali kolem Chicken street, v Káthmandú na Freak street a v Teheránu třeba v hostelech Baghdad nebo Amir Kabir. Tato místa se stala nejen epicentry hippies, ale také obchodu s drogrami.

Dark tourism: Co je temná turistika a 18+5 zajímavých míst

přejít na článek

Středoasijský woodstock

Hippie trail přitahovala zájem různých subkultur také proto, že vedla skrz nejúrodnější hašišové oblasti Asie – Afghánistán, Kašmír a Nepál. Cestovatelé, pro které byl hlavním zájmem hašiš, se řadili mezi Hippies. Tedy přesněji řečeno Freaks (podivíni). Šlo o bohémskou nepolitickou subkulturu, která vyplňovala období mezi hippie a punkem.

Foto: TXMX2, (CC BY-NC-ND 2.0), https://bit.ly/3dwUbXQ

Z dnešního pohledu se to může zdát neuvěřitelné, ale jednou z nejpřátelštějších zemí na trase, býval právě Afghánistán. Zatímco v Íránu platil za držení drog i trest smrti (vůči západním cizincům však uplatňován nebyl), jen co člověk překročil íránsko-afghánskou hranici, valily se na něj nepřeberné nabídky levných a kvalitních drog všeho druhu. Obzvlášť populární byl legendární afghánský black. V Káthmándú šlo hašiš sehnat ještě snáz. Stačilo zajít do jednoho ze státem licencovaných obchodů a vybrat si oblíbenou odrůdu. A ceny byly pohádkové. Jedna unce (tedy zhruba 30 gramů) stálo tehdejších 1,50 USD. Což při započítání inflace vychází na dnešních 7 amerických dolarů.

Poznávacím znamením příznivců obláčku dýmu s opojnými účinky byl čilam. Tato dýmka, již používali indičtí sádhuové pro své náboženské rituály, sloužila ke kouření tabáku i hašiše.

Pro některé dobrodruhy se stal hašiš jedním z východisek jejich zhoršující se finanční situace. Když už jim nestačily peníze ani za darování krve, což byla oblíbená forma přivýdělku, uchylovali se k prodeji nebo pašování. Hašiš maskovali do plechovek od džemu, říkalo se tomu kandahárský džem. Kdo se dostal na úplné dno, končil často jako žebrák nebo prostitutka.

Mleeta: Libanonský Hizballáhland

přejít na článek

Pašování hašiše bylo celkem snadné do konce 60. let. V 70. letech kontroly přitvrdily a zvýšil se i tlak americké administrativy proti tolerování drog v Nepálu. Vláda proto začala vytlačovat hippíky do Indie. Pašování do sousedních zemí byl proto čím dál riskantnější podnik. 

Nelze však říct, že všichni cestovatelé užívající drogy byli "feťáci". Sharif Gemie a Brian Ireland ve své knize Hippie trail - History identifikovali několik typů konzumentů:

1) hedonisté, tedy cestovatelé, pro které byly drogy základem cesty, ale nebyli na nich fyzicky závislí ani psychicky nebo tělesně zničení,
2) pašeráci objevili ekonomickou příležitost a využili jí,
3) spirituální konzumenti viděli v hašiši a dalších látkách propojení s mystikou a duchovnem dálného východu,
4) příležitostní uživatelé cestovali z jiných pohnutek a drogy pro ně byly jen zpestřením,
5) "smažky" byli trosky, kteří konzumaci jen těžko kontrolovali, častokrát se i v těchto zemích ocitali na okraji společnosti,
6) abstinenti brali drogy buď v minimálních dávkách nebo vůbec a našli se i tací, kteří během cesty dokonce přestali.

Foto: Bruce Barrett, (CC BY-NC-ND 2.0), https://bit.ly/3an9S1S

Začátek legendy – na Hippie Trail vznikl Lonely Planet 

Mezi cestovateli, kteří se vydali na stezku v počátku 70. let, byli i Maureen a Tony Wheelerovi. V té době ještě nikdo stezku nenazýval jako Hippie trail a dobrodruzi si říkali Intrepids (Neohrožení) nebo Overlanders (Cestovatelé po zemi).

Pripjať & Černobyl – Reportáž z města duchů

přejít na článek

Wheelerovi se vydali na cestu z Londýna do Austrálie ve starém rozpadajícím se autě a na poslední část cesty si stopli dokonce jachtu. Po návratu domů se přátelé neustále vyptávali na detaily cesty – Je Afghánistán nebezpečný? Jaké jsou vlaky v Indii? Na kolik taková cesta vyjde? Rozhodli se proto vydat brožuru Across Asia on the Cheap, která byla plná praktických rad vycházejících z jejich zkušeností a zážitků. Jak nejlépe cestovat z Mašhadu do Herátu, kde a za kolik bezpečně sehnat hašiš nebo jak se domluvit s místními obyvateli. Předchůdce Lonely Planet byl na světě. Ačkoli jsou dnes knižní průvodci Lonely Planet spíše symbolem konzumního a masového turismu, v tehdejší době šlo o skvělou a hlavně praktickou pomoc při plánování cesty.

Zahalování muslimských žen – hidžáb, burka, nikáb, čádor, abája

přejít na článek

Konec snu o spirituálním osvícení a levném hašiši

Nic není nekonečné a ani Hippie trail neměla trvat věčně. První otřes způsobila v roce 1973 arabsko-izraelská válka, po které mnohé muslimské země zpřísnily vydávání víz.

Libanon, který byl také oblíbenou zastávkou milovníků hašiše, zachvátila občanská válka. Poté následovala Íránská islámská revoluce v roce 1978 a konec přišel se sovětskou okupací Afghánistánu roku 1979. Definitivní tečku za fenoménem Hippie trail udělal Tálibán, který nechal v roce 2001 odpálit sochy bamijánských Buddhů, oblíbeného místa na stezce nedaleko Kábulu.

Hippie trail byl krásný sen. Trval víc než 15 let. Lidem, kterým se podařilo pozemní cestu z Evropy do Indie v 60. a 70. letech projet, hodně závidím. Tuhle atmosféru už v dnešní době s masovým turismem a cestovatelskými vychytávkami zažít nejde.

Titulní foto: TXMX2 (CC BY-NC-ND 2.0), https://bit.ly/3gbWroH