Při tomto rozlišení obrazovky se nacházíte v omezeném režimu stránek, kliknutím přejdete na mobilní verzi.

V minulosti jezdil expres do Teheránu až z Istanbulu. Dnes je provoz z bezpečnostních důvodů přerušen úplně. V minulosti jezdil expres do Teheránu až z Istanbulu. Dnes je provoz z bezpečnostních důvodů přerušen úplně.

Vlak do Orientu

Je před šestou hodinou ranní a Ankara se pomalu probouzí do dalšího slunečného dne. Po bulváru Cumhuriyet se k budově starého nádraží trousí první cestující. Někteří se zásobují na cestu v občerstvovacím okénku, jiní trpělivě čekají ve stylovém nádražním bufetu a usrkávají ranní čaj. Dlouhá historie tohoto nádraží se snoubí s moderními rychlovlaky třetího tisíciletí, které odbavují elegantní stevardky na prvním nástupišti. Ankara je železniční křižovatkou celého Turecka.

Čistě vymydlený Transasijský expres právě přijíždí k perónu. Vlak je sestavený z moderních klimatizovaných lehátkových vozů. Kupé jsou uspořádána vždy po čtyřech, nechybí zásuvka na 220V, poloprůsvitná roletka proti slunci a neodmyslitelný půlměsíc natištěný na okenním skle. WC s umývárnou jsou na obou koncích každého vozu. Na jedné straně se nachází klasické turecké toalety a na druhé potom evropské mísy.

Pronikavý hvizd signalizuje odjezd vlaku. Souprava se dává do pohybu a snaží se proplést ven z města. Nejprve velice pomalu míjí univerzitu, zrychluje v hustě zastavěné okrajové části Ankary a za městem už uhání plnou rychlostí dál na východ.

Ideálním místem kde se potkat s ostatními spolucestujícícmi a prohodit pár slov, je jídelní vůz. Toto však platí jen pro pasažéry z Evropy a Turecka. Pro Íránce je pojízdná restaurace příliš drahá a většinou jsou vybavení proviantem na celou cestu ještě z nádraží. Do vlaku se soukají ověšeni taškami plnými jídla, o které se pak s nupřímnou radostí dělí s ostatními spolucestujícími v kupé.

První setkání s Íránci

Vlak projel Malatyí a slunce pomalu stoupá nad obzor. Supící dieselová lokomotiva se proplétá mezi skalními masivy kolem nádrže Karakaya ve východní Anatolii. Je čas snídaně. Íránci mají zásoby od svých rodin nebo přátel a s radostí se dělí o jídlo i se mnou. Dostávám skvělé chlebové placky s máslem a navrch teplý čaj z termosky. Jazyková bariéra bohužel omezí rozhovor na pouhé představení a „merci“ za chutnou snídani. Většina Íránců nehovoří žádným ze západoevropských a koneckonců ani východoevropských jazyků. A pokud některý z nich přeci jen mluví anglicky, působí během jízdy jako překladatel pro ostatní cestující, kteří mají chuť pobavit se s cizinci ze západu. Na palubě panuje úžasná atmosféra. I starší a konzervativnější cestující se pomalu osmělují a nabízí ostatním k ochutnání vlastní zásoby pistácií.

„Muş“ hlásí průvodčí následující stanici. Nikdo nevystupuje ani nenastupuje. Jen pár zvědavců se jde protáhnout na nástupiště. Zbývá posledních asi sto kilometrů k Vanskému jezeru. V Tatvanu, ležícím na západním břehu jezera, musí všichni cestující přestoupit na loď směřující do Vanu.

Transasijský expres zpomaluje a opatrně projíždní oblouky mezi skálami, na kterých již stovky let stojí honosné prastaré arménské kostely. Tatvan se blíží. Íránci se již netrpělivě přetlačují u výstupních dvěří. Mačkání se ve frontách patří snad mezi jejich národní sporty.

Tatvan

Někteří cestující vyskakují ještě za jízdy. Jsou však promptně zahnáni policisty. Vlak dorazil do stanice Tatvan Gar, kdo chce pokračovat do Íránu, musí vystoupit až v Tatvan Iskele. Zklamaní Íránci se tedy škrábou zpět do schůdků. Ani ne za pět minut se celá souprava rozpohybuje v opačném směru k nákladnímu přístavu. Cestou je z kupé úžasný výhled na sněhem pocukrované vrcholky Jihovýchodního Tauru a nekonečné Vanské jezero.

V přístavu již čeká velký trajekt připravený na čtyřhodinovou plavbu po jezeře. Rozvrzané schůzky, oprýskaná barva a povolené panty naznačují, že největší slávu má loď již za sebou. Cestující jsou téměř naloděni, zbývá najet zavazadlový vůz do útrob lodi a může se vyplout. Loď mívá obvykle zpoždění a nezřídkakdy se stává, že přípojný vlak z Vanu prostě odjede. Snad nám bude přáť stěstí. Kapitán naplno roztáčí motory, lodní dělníci odvazují loď a naskakují. Velký kolos se pomalu dává do pohybu. Někteří z cestujících se usazují uvnitř v kabině a dopíjejí poslední alkohol, jiní posedávají venku a nasávají vůni grilovaných ryb, která se táhne z nižší paluby.

Během plavby panuje uvolněná a přátelská atmosféra. Z baru se line pohodová perská hudba, na kterou se k tanci přidávají další a další cestující. Společně tančí mladí se staršími i Evropané s Íránci. Po čtyřech hodinách plavby jsou vidět v dálce první světla vanského přístavu. Za další hodinu loď přiráží k molu.

Vzhůru do Persie

Kvílení brzd oznamuje příjezd íránské soupravy. Z vlaku se soukají unavení cestující, kteří hned běží zabrat ta nejlepší místa na lodi. Vystupuje i posádka, jejíž úkolem je kontrola víz a pasů všech cestujících před cestou zpět do Íránu. Nejostřejší lokty vyhrávají. Blíží se půlnoc a každý se chce ubytovat co nejdřív i s ohledem na to, že za 2 hodiny následuje turecká hraniční kontrola.

Na hranici do Kapikoy vlak dojíždí v hluboké noci. Celé osazenstvo se rozespale trousí na celnici. Není vidět na krok, ve stanici svítí jen pár lamp. Průvodčí z bezpečnostních důvodů uzamykají vlak. První z cestujících jsou odbavováni velice důkladně, čím je fronta kratší, tím laxnější a rychlejší je i kontrola. Sláva, po více než hodině mohou všichni zpět do svých kupé. Vlak se dává pomalu do pohybu a vjíždí na území Íránské Islámské Republiky.

Probouzíme se do slunečného dne. Velice vstřícným gestem je posunutí pasové kontroly až na ráno. Všichni tak mohou dospat probdělý čas na turecké straně. Celá souprava tiše stojí v úzkém průsmyku obklopená vysokými sklálmi, v pozadí je možné zahlédnout vyskoké strážní věže a na nástupišti začínají pobíhat íránští vojáci. Jdeme si tedy pochutnat na připravené snídani, která je v ceně jízdenky. Nečekejte však nějakou opulentní hostinu v jídelním voze. Každý cestující předchozí večer vyfasoval tenké chlebové placky zabalené v igelitu, džem, vodu a čaj. Jídlo sice chutná jako papír, ale hlad je silnější.

Kontrola byla sice zdlouhavá, ale proběhla bez komplikací. Souprava se tak může vydat na poslední část celé cesty. Za oknem ubíhá vyprahlá kamenitá polopoušť íránského Ázerbajdžánu a do Teheránu zbývá ještě mnoho hodin jízdy. V dálce je stále ještě možné zahlédnout zbytky solného jezera Urmia, které rychlým tempem vysychá podobně jako Mrtvé moře. Ve vlaku je mrtvo, většina cestujících dospává probdělou noc. Žije to jen v jídelním voze, kde se hlasitě baví železničáři. Teplé jídlo je však pouhým snem. Kdo si neobjednal předchozí večer po nástupu do vlaku, má smůlu. Obsluha nabízí pouze čaj.

Vyčerpávající třídenní putování se blíží pomalu ke konci. Lokomotiva si naposledy odfoukla po zastavení na centrálním teheránském nádraží a znavený dav cestujících se sune do haly. Je čas rozloučit se s novými známými a vydat se do temné teheránské noci hledat ubytování.


Článek vyšel na cestovatelském portálu Hedvábná stezka.

Je před šestou hodinou ranní a Ankara se pomalu probouzí do dalšího slunečného dne. Po bulváru Cumhuriyet se k budově starého nádraží trousí první cestující. Někteří se zásobují na cestu v občerstvovacím okénku, jiní trpělivě čekají ve stylovém nádražním bufetu a usrkávají ranní čaj. Dlouhá historie tohoto nádraží se snoubí s moderními rychlovlaky třetího tisíciletí, které odbavují elegantní stevardky na prvním nástupišti. Ankara je železniční křižovatkou celého Turecka.

Čistě vymydlený Transasijský expres právě přijíždí k perónu. Vlak je sestavený z moderních klimatizovaných lehátkových vozů. Kupé jsou uspořádána vždy po čtyřech, nechybí zásuvka na 220V, poloprůsvitná roletka proti slunci a neodmyslitelný půlměsíc natištěný na okenním skle. WC s umývárnou jsou na obou koncích každého vozu. Na jedné straně se nachází klasické turecké toalety a na druhé potom evropské mísy.

Pronikavý hvizd signalizuje odjezd vlaku. Souprava se dává do pohybu a snaží se proplést ven z města. Nejprve velice pomalu míjí univerzitu, zrychluje v hustě zastavěné okrajové části Ankary a za městem už uhání plnou rychlostí dál na východ.

Ideálním místem kde se potkat s ostatními spolucestujícícmi a prohodit pár slov, je jídelní vůz. Toto však platí jen pro pasažéry z Evropy a Turecka. Pro Íránce je pojízdná restaurace příliš drahá a většinou jsou vybavení proviantem na celou cestu ještě z nádraží. Do vlaku se soukají ověšeni taškami plnými jídla, o které se pak s nupřímnou radostí dělí s ostatními spolucestujícími v kupé.

První setkání s Íránci

Vlak projel Malatyí a slunce pomalu stoupá nad obzor. Supící dieselová lokomotiva se proplétá mezi skalními masivy kolem nádrže Karakaya ve východní Anatolii. Je čas snídaně. Íránci mají zásoby od svých rodin nebo přátel a s radostí se dělí o jídlo i se mnou. Dostávám skvělé chlebové placky s máslem a navrch teplý čaj z termosky. Jazyková bariéra bohužel omezí rozhovor na pouhé představení a „merci“ za chutnou snídani. Většina Íránců nehovoří žádným ze západoevropských a koneckonců ani východoevropských jazyků. A pokud některý z nich přeci jen mluví anglicky, působí během jízdy jako překladatel pro ostatní cestující, kteří mají chuť pobavit se s cizinci ze západu. Na palubě panuje úžasná atmosféra. I starší a konzervativnější cestující se pomalu osmělují a nabízí ostatním k ochutnání vlastní zásoby pistácií.

„Muş“ hlásí průvodčí následující stanici. Nikdo nevystupuje ani nenastupuje. Jen pár zvědavců se jde protáhnout na nástupiště. Zbývá posledních asi sto kilometrů k Vanskému jezeru. V Tatvanu, ležícím na západním břehu jezera, musí všichni cestující přestoupit na loď směřující do Vanu.

Transasijský expres zpomaluje a opatrně projíždní oblouky mezi skálami, na kterých již stovky let stojí honosné prastaré arménské kostely. Tatvan se blíží. Íránci se již netrpělivě přetlačují u výstupních dvěří. Mačkání se ve frontách patří snad mezi jejich národní sporty.

Tatvan

Někteří cestující vyskakují ještě za jízdy. Jsou však promptně zahnáni policisty. Vlak dorazil do stanice Tatvan Gar, kdo chce pokračovat do Íránu, musí vystoupit až v Tatvan Iskele. Zklamaní Íránci se tedy škrábou zpět do schůdků. Ani ne za pět minut se celá souprava rozpohybuje v opačném směru k nákladnímu přístavu. Cestou je z kupé úžasný výhled na sněhem pocukrované vrcholky Jihovýchodního Tauru a nekonečné Vanské jezero.

V přístavu již čeká velký trajekt připravený na čtyřhodinovou plavbu po jezeře. Rozvrzané schůzky, oprýskaná barva a povolené panty naznačují, že největší slávu má loď již za sebou. Cestující jsou téměř naloděni, zbývá najet zavazadlový vůz do útrob lodi a může se vyplout. Loď mívá obvykle zpoždění a nezřídkakdy se stává, že přípojný vlak z Vanu prostě odjede. Snad nám bude přáť stěstí. Kapitán naplno roztáčí motory, lodní dělníci odvazují loď a naskakují. Velký kolos se pomalu dává do pohybu. Někteří z cestujících se usazují uvnitř v kabině a dopíjejí poslední alkohol, jiní posedávají venku a nasávají vůni grilovaných ryb, která se táhne z nižší paluby.

Během plavby panuje uvolněná a přátelská atmosféra. Z baru se line pohodová perská hudba, na kterou se k tanci přidávají další a další cestující. Společně tančí mladí se staršími i Evropané s Íránci. Po čtyřech hodinách plavby jsou vidět v dálce první světla vanského přístavu. Za další hodinu loď přiráží k molu.

Vzhůru do Persie

Kvílení brzd oznamuje příjezd íránské soupravy. Z vlaku se soukají unavení cestující, kteří hned běží zabrat ta nejlepší místa na lodi. Vystupuje i posádka, jejíž úkolem je kontrola víz a pasů všech cestujících před cestou zpět do Íránu. Nejostřejší lokty vyhrávají. Blíží se půlnoc a každý se chce ubytovat co nejdřív i s ohledem na to, že za 2 hodiny následuje turecká hraniční kontrola.

Na hranici do Kapikoy vlak dojíždí v hluboké noci. Celé osazenstvo se rozespale trousí na celnici. Není vidět na krok, ve stanici svítí jen pár lamp. Průvodčí z bezpečnostních důvodů uzamykají vlak. První z cestujících jsou odbavováni velice důkladně, čím je fronta kratší, tím laxnější a rychlejší je i kontrola. Sláva, po více než hodině mohou všichni zpět do svých kupé. Vlak se dává pomalu do pohybu a vjíždí na území Íránské Islámské Republiky.

Probouzíme se do slunečného dne. Velice vstřícným gestem je posunutí pasové kontroly až na ráno. Všichni tak mohou dospat probdělý čas na turecké straně. Celá souprava tiše stojí v úzkém průsmyku obklopená vysokými sklálmi, v pozadí je možné zahlédnout vyskoké strážní věže a na nástupišti začínají pobíhat íránští vojáci. Jdeme si tedy pochutnat na připravené snídani, která je v ceně jízdenky. Nečekejte však nějakou opulentní hostinu v jídelním voze. Každý cestující předchozí večer vyfasoval tenké chlebové placky zabalené v igelitu, džem, vodu a čaj. Jídlo sice chutná jako papír, ale hlad je silnější.

Kontrola byla sice zdlouhavá, ale proběhla bez komplikací. Souprava se tak může vydat na poslední část celé cesty. Za oknem ubíhá vyprahlá kamenitá polopoušť íránského Ázerbajdžánu a do Teheránu zbývá ještě mnoho hodin jízdy. V dálce je stále ještě možné zahlédnout zbytky solného jezera Urmia, které rychlým tempem vysychá podobně jako Mrtvé moře. Ve vlaku je mrtvo, většina cestujících dospává probdělou noc. Žije to jen v jídelním voze, kde se hlasitě baví železničáři. Teplé jídlo je však pouhým snem. Kdo si neobjednal předchozí večer po nástupu do vlaku, má smůlu. Obsluha nabízí pouze čaj.

Vyčerpávající třídenní putování se blíží pomalu ke konci. Lokomotiva si naposledy odfoukla po zastavení na centrálním teheránském nádraží a znavený dav cestujících se sune do haly. Je čas rozloučit se s novými známými a vydat se do temné teheránské noci hledat ubytování.


Článek vyšel na cestovatelském portálu Hedvábná stezka.

Úrodná krajina střední Anatolie. Velký kontrast oproti vyprahlé polopoušti, která mě čeká o pár set kilometrů dál. Úrodná krajina střední Anatolie. Velký kontrast oproti vyprahlé polopoušti, která mě čeká o pár set kilometrů dál. Západ slunce nad jezerem zachycený z trajektu do Vanu. Ze spodní paluby se již line lahodná vůně grilovaného masa. Západ slunce nad jezerem zachycený z trajektu do Vanu. Ze spodní paluby se již line lahodná vůně grilovaného masa. TCDD je asi jediná železniční společnost na světě, která mimo vlaků provozuje i trajekty. TCDD je asi jediná železniční společnost na světě, která mimo vlaků provozuje i trajekty. Zbývá postrčit zavazadlový vůz do útrob trajektu a můžeme vyrazit na plavbu po jezeře. Zbývá postrčit zavazadlový vůz do útrob trajektu a můžeme vyrazit na plavbu po jezeře. Vlak má vše, co je potřeba na několikadenní cestu. Restauraci, toaletu s umývárnou, klimatizaci i skvělé spolucestující. Vlak má vše, co je potřeba na několikadenní cestu. Restauraci, toaletu s umývárnou, klimatizaci i skvělé spolucestující. Hluboké zamyšlení před návratem zpět. Hluboké zamyšlení před návratem zpět.

Související články

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používání tohoto webu s tím souhlasíte.

Rozumím